Historie vývoje počítačových her (100. část – největší herní propadáky)

24. 10. 2013

Doba čtení: 17 minut

Líbí se vám článek?
Podpořte redakci

Dnešní jubilejní stá část seriálu o historii vývoje počítačových her je věnována neúspěšným herním titulům i neúspěšným herním konzolím. Dnes je asi nejznámějším propadákem titul Duke Nukem Forever, popř. herní konzole N-Gage společnosti Nokia. Ve skutečnosti můžeme propadáky hledat již v roce 1977.

Obsah

1. Historie vývoje počítačových her (100. část – největší herní propadáky)

2. Krátké zopakování – první generace herních konzolí

3. Pong in a chip

4. První krach trhu s herními konzolemi v roce 1977

5. Jak si společnost Atari sama pod sebou začala podřezávat větev

6. E.T. the Extra-Terrestrial

7. Pac-Man pro Atari 2600

8. Částečné napravení reputace – Ms. Pac-Man a Jr. Pac-Man pro Atari 2600

9. Vznik „nezávislých“ vývojářských herních firem

10. Odkazy na Internetu

1. Historie vývoje počítačových her (100. část – největší herní propadáky)

Vzhledem k tomu, že seriál o historii výpočetní techniky i o historii vývoje počítačových her dospěl ke své sté části, což je alespoň z mého pohledu dosti neuvěřitelné :-), bude dnešní díl poněkud speciální. Nebudeme se v něm totiž zabývat popisem úspěšných her ani herních konzolí, ale naopak se seznámíme s některými hrami popř. s herním hardware, který byl neúspěšný, a to buď po komerční stránce nebo po stránce technologické. Ostatně herních propadáků zná historie celou řádku; asi nejznámějším novodobým příkladem je již v perexu zmíněný Duke Nukem Forever (oficiálně nejdéle vyvíjená akční hra), popř. pokus o vytvoření kapesní herní konzole N-Gage společnosti Nokia. Ve skutečnosti však první vážnější krize na trhu s hrami začala kupodivu velmi brzy, konkrétně v roce 1977, tj. v desetiletí, kdy začal být prudce rozvíjen hardware vhodný pro provozování her a současně postupně vznikaly herní žánry, které známe dodnes (akční hry, textovky, RPG, taktické hry atd.).

Obrázek 1: Symbolem herních propadáků je již od roku 1982 hra E.T. the Extra-Terrestrial vydaná společností Atari.

2. Krátké zopakování – první generace herních konzolí

Prvním významným krachem, který se dotýkal trhu s počítačovými hrami, byl krach herních konzolí v roce 1977, jemuž se budeme podrobněji věnovat v následujících kapitolách. Připomeňme si nejdříve, jaké herní konzole, ať již univerzální či jednoúčelové, vlastně před „krizovým“ rokem 1977 vznikly. Nejdříve se budeme zabývat konzolí Magnavox Odyssey a Fairchild Channel F, v následující kapitole pak konzolemi, které bývají někdy poněkud posměšně nazývané „pong-on-a-chip“ či „pong-in-a-chip“.

Obrázek 2: Herní konzole Magnavox Odyssey.

Herní konzole Magnavox Odyssey vlastně zahájila éru první generace herních konzolí, která je charakterizována použitím diskrétních elektronických součástek popř. integrovaných obvodů s nízkou úrovní integrace, i tím, že se herní scéna na obrazovce televizoru generovala v reálném čase (tj. bez použití drahé obrazové paměti). Konzole první generace taktéž většinou nenabízely možnost připojení externích pamětí. Odyssey byla sice navržena velmi minimalistickým způsobem (samozřejmě především s ohledem na výslednou cenu), ale i přesto umožňovala variabilní propojení jednotlivých funkčních modulů, což v důsledku znamenalo, že i na tak jednoduchém stroji bylo možné provozovat celkem 28 různých typů her: sportovní hry (Tennis, Table Tennis, Volleyball, Football, Basketball, Baseball), střílečky (Dogfight, Shooting Gallery), vesmírné hry (Interplanetary Voyage) a dokonce i velmi jednoduché výukové programy (Simon Says, States).

Obrázek 3: Celkové schéma zapojení herní konzole Magnavox Odyssey.

Nesmíme ovšem zapomenout ještě na jednu herní konzoli, která je i přes relativně menší rozšíření a tím pádem i menší komerční úspěch z historického hlediska velmi důležitá. Tato herní konzole dostala název Fairchild Channel F a významná je zejména z toho důvodu, že se v ní vůbec poprvé objevily paměťové moduly obsahující jak strojový kód her, tak i všechna potřebná statická data (předchůdcem paměťových modulů byly v této oblasti pouze moduly s propojovacími přepínači, použité v herní konzoli Magnavox Odyssey).

Obrázek 4: Herní konzole Fairchild Channel F i s několika paměťovými moduly s hrami.

Tato herní konzole začala být prodávána v roce 1976 a byla založena na osmibitovém mikroprocesoru Fairchild F8, což byl poněkud zvláštní čip ležící na pomezí mezi klasickým mikroprocesorem, mikrořadičem a vícečipovým procesorem. Kromě toho byl v konzoli implementován i relativně nezávislý grafický subsystém používající video paměť (řekněme moderně framebuffer) o kapacitě 2048 bajtů, umožňující použití grafického režimu o rozlišení 128×64 pixelů, přičemž na každém obrazovém řádku bylo možné využít čtyři barvy z osmiprvkové barvové palety.

Obrázek 5: Ukázka grafických možností herní konzole Channel F.

3. Pong in a chip

V první polovině sedmdesátých let minulého století se na scéně s herními konzolemi objevila i společnost Atari, která již v té době byla známá díky videoautomatu Pong. Vedení společnosti Atari mělo dobrý nápad – začít prodávat Pong nikoli jen jako videoautomat, ale i ve formě zařízení, které by si uživatelé mohli připojit k televizoru. Na základě tohoto požadavku postupně vznikly specializované zákaznické čipy implementující buď přímo hru Pong, nebo nějakou její variantu. O ovládání se postaraly jednoduché ovladače typu paddle (tedy potenciometr připojený na jednoduchý A/D převodník založený na RC článku), výstup byl na televizor. Generovaný obraz byl pouze černobílý a rozlišení „bitmapy“ bylo zhruba 40×30 čtverečků. V následující tabulce jsou některé z těchto čipů vypsány:

#	Označení	Rok zahájení výroby	Implementované hry
1	3659–1C/C2566	1975	1 varianta hry PONG (Atari PONG, verze pro dva hráče)
2	3659–3	1975	1 varianta hry PONG (Atari PONG Doubles, verze pro čtyři hráče)
3	C010073–3	1976	4 varianty hry PONG (Atari and Sears Super PONG)
4	C010073–01/C2607	1976	10 variant hry PONG (Atari Super PONG Ten)
5	C010765	1977	32 variant hry PONG (Atari Ultra PONG and Ultra PONG Doubles)
6	C011500–11	1977	7 her typu Pinball/Breakout (Atari Video Pinball)
7	C011512–05	1977	7 her typu Pinball/Breakout (Atari Video Pinball)

Obrázek 6: Jedna z variant hry Pong, kde můžeme vidět všechny typické prvky podobných her: vertikální plné obdélníky jsou ovládány uživateli, míček (čtvereček) letí pod určitým úhlem; některé vylepšené varianty Pongu dokonce dokázaly zobrazit skóre (ovšem zdaleka ne všechny varianty byly vybaveny touto „feature“!).

4. První krach trhu s herními konzolemi v roce 1977

Jednoúčelové konzole a automaty založené na zákaznických čipech popsaných v předchozí kapitole sice měly úspěch, ovšem tento úspěch slavila pouze firma Atari, která nedávala možnost jiným výrobcům tyto čipy využívat. Konkurenční firma Magnavox se z tohoto důvodu snažila pro své herní konzole najít společnost, která by byla schopna podobné čipy taktéž navrhnout a vyrábět. Prvním pokusem se v roce 1975 stala sada integrovaných obvodů SN764×x vyráběná firmou Texas Instruments. Jednalo se o obvody s poměrně nízkou integrací, přičemž každý obvod dokázal provádět jednu činnost – řídit hráče na základě údajů přečtených z ovladačů paddle, detekovat kolizi na obrazovce (míček s raketou atd.), zobrazit skóre atd. Nejednalo se sice o zcela špatné řešení, ale vzhledem k většímu množství integrovaných obvodů nutných pro vytvoření hry byly výsledné konzole poměrně drahé.

Revoluce nastala až s vývojem čipu AY-3–8500 firmy General Instruments. Tento čip byl v určitém ohledu univerzálnější než zákaznické čipy společnosti Atari, protože byl využitelný pro větší množství her – tenis (dva hráči), hokej či fotbal (2 hráči), squash (taktéž dva hráči) + dva typy stříleček a jeden tréninkový program. Navíc bylo možné snadno změnit rychlost míčku a volit mezi dvěma velikostmi hráčů (vertikálních obdélníků). Veškeré funkce byly implementovány na jediném integrovaném obvodu, takže se jednalo o ideální řešení pro výrobce jednoúčelových herních konzolí. Následovaly další podobné čipy, například AY-3–8603 (závodní hry) či AY-3–8605 (ponorky).

Mezi známější herní konzole využívající čip AY-3–8500 patří Odyssey 300 z roku 1987 a taktéž Odyssey 2000 pocházející též z roku 1987. Rozdíly mezi oběma konzolemi byly do značné míry umělé, protože Odyssey 300 dávala na výběr jen tři hry, i když použitý čip dokázal zobrazit všech šest her (pro zbylé tři hry však chyběly přepínače).

Krize a následný krach nastal právě z toho důvodu, že použití výše zmíněných čipů AY-3–8×xx bylo tak snadné, že herní konzole začalo vyrábět hned několik firem, které si konkurovaly cenou, ale ne již možnostmi – všechny konzole zobrazovaly stejných šest her, nezávisle na fyzickém provedení ovladačů. Cenová válka mezi výrobci vyústila v situaci, kdy se firmy začaly zbavovat svých zásob konzolí pod výrobní cenou a postupně tento segment trhu zcela opustily (Fairchild, RCA, …). Přežila pouze firma Atari a Magnavox, zatímco zákazníci si mohli hrát stejnou hru Pong na několika konzolích od různých výrobců…

Obrázek 7: Jednoduchou úpravou hry Pong vznikla variace nazývaná někdy hokej a někdy fotbal.

5. Jak si společnost Atari sama pod sebou začala podřezávat větev

V předchozí kapitole jsme si řekli, že jednou z firem, která zdárně přežila krach herních konzolí v roce 1977, byla společnost Atari. K tomu jí dopomohl velmi úspěšný výrobek – herní konzole Atari 2600 neboli VCS (Video Computer System). Inženýrům se v případě této konzole zdárně podařilo vyvážit výrobní cenu s možnostmi a flexibilitou, kterou tato konzole programátorům a nepřímo i hráčům nabízela.

Obrázek 8: Space Invaders patří mezi nezapomenutelnou klasiku. Původní hra byla černobílá, na Atari 2600 však doslova hýřila barvami (minimálně s ohledem na dobu vzniku).

Z předchozích dílů tohoto seriálu již víme, že se v podstatě jedná o velmi jednoduché elektronické zařízení vybavené osmibitovým mikroprocesorem MOS 6507 (což je zjednodušená varianta známého mikroprocesoru MOS 6502), dále pak čipem obsahujícím 128 bajtů operační paměti a současně i vstupní a výstupní porty, a konečně třetím čipem nazvaným TIA (Television Interface Adaptor), jenž zajišťoval jak generování obrazu z dat uložených ve svých řídicích registrech, tak i tvorbu zvuků. Tato herní konzole neobsahovala žádnou interní paměť ROM či EPROM, což mj. znamenalo, že tvůrci her měli nad konzolí absolutní kontrolu a nemuseli se ohlížet na operační systém či nějakou formu BIOSu (to taktéž zjednodušovalo práci výrobcům klonů této konzole, protože případný BIOS by pravděpodobně byl chráněn copyrightem). Ke konzoli se připojovaly paměťové moduly – cartridge – obsahující celý kód hry, samozřejmě včetně všech potřebných dat.

Obrázek 9: Jednou z nejprodávanějších her byla i střílečka Atlantis.

Tato herní konzole byla velmi úspěšná, ostatně se jí mezi roky 1977 až 1992 (!!!) vyrobilo cca 40 milionů kusů a i zmíněná doba morální životnosti prakticky přesahuje všechny další konzole, u nichž se optimisticky plánuje zhruba desetiletá životnost (myšlena je životnost celé platformy, ne to, že vám konzole přežije záruční dobu :-). Ovšem již po několika letech se i společnost Atari dopustila několika přehmatů, které podstatně zpomalily její další činnost v tomto segmentu a v důsledku vedly k přesunu vývoje a výroby herních konzolí do Japonska.

Obrázek 10: Další snímek ze hry Atlantis.

6. E.T. the Extra-Terrestrial

Apparently, not everyone thinks it's so bad, just most… :)

It's a piece of videogame history. A big, brown, smelly, piece of history, but history nonetheless

Try to guess what the designers of this game were smoking when they came up with the wells.

Do the math, though: 1.5 million [počet prodaných kusů] x 2 (the number of eyes on a child) = 3 million tears. That's a lot of crying, Atari.

Jedním z nejznámějších a taktéž nejcitovanějších herních propadáků, který v roce 1983 způsobil krach na trhu s videohrami je titul nazvaný E.T. the Extra-Terrestrial. Po vzniku stejnojmenného filmu (který naopak žádným propadákem nebyl) se obecně očekávalo, že ta softwarová společnost, která vytvoří počítačovou či konzolovou hru na stejné téma, bude mít téměř stoprocentně zaručený úspěch. Stejný názor mělo pravděpodobně i vedení firmy Atari, protože zakoupilo práva na vytvoření hry s daným tématem za celkem 21 milionů dolarů (!). Ovšem vzhledem k tomu, že paměťové moduly s touto hrou měly být v obchodech nabízeny již začátkem vánočních trhů, zbylo na vývoj celého konceptu hry i na její naprogramování a odladění jen velmi málo času (pouze několik týdnů, uvádí se pět týdnů jak na vývoj, tak i na vytvoření úvodní obrazovky, otestování atd. atd.). Vývojem byl pověřen Howard Scott Warshaw, což byl dobrý programátor stojící za úspěšnými tituly jako Yars' Revenge nebo Raiders of the Lost Ark.

Obrázek 11: Úvodní obrazovka hry E.T. je asi nejhezčí částí této hry, která byla v jiných ohledech velkým propadákem.

Výsledkem snahy o vymyšlení herního principu a naprogramování i odladění celé hry za pouhých pět týdnů byl skutečný propadák, i když je nutné říci, že se nakonec prodalo zhruba jeden a půl milionu paměťových modulů s touto hrou (kupující asi nevěřili, že je ta hra TAK špatná, jak se v recenzích tvrdilo :-). Firmě Atari nakonec zbylo zhruba pět milionů neprodaných paměťových modulů, které jí vrátili obchodníci. Tyto moduly byly nakonec zničeny, protože se pravděpodobně nevyplatilo přelepení nálepky jinou hrou a přeprogramování EPROM v modulu. Právě tržní neúspěch této hry dosti významně poškodil reputaci herních konzolí a pro ně vytvářených her a způsobil v USA (nikoli však na celém světě) velký propad trhu s herními konzolemi. Z tohoto crashe nakonec vzešla další generace konzolí, a taktéž se začaly více rozšiřovat domácí počítače. Navíc dříve téměř bezkonkurenční společnosti Atari, která částečně ztratila svoji reputaci, postupně vyrostlo několik konkurentů, například společnost Nintendo.

Obrázek 12: Všude samé jámy, do nichž E.T. neustále padá.

7. Pac-Man pro Atari 2600

Dalším de facto herním propadákem, s nímž se v dnešním článku seznámíme, je hra Pac-Man pocházející z roku 1981 určená pro herní konzoli Atari 2600. Pravděpodobně všichni čtenáři znají princip této hry – hráč (představovaný stále hladovým žlutým obličejem ovládaným joystickem) se pohybuje v bludišti, v němž ho honí čtveřice duchů. Ve chvíli, kdy hráč získá jeden ze čtyř zvýrazněných bodů (teček), které se nacházejí v blízkosti rohů bludiště, se však situace obrátí, protože po určitý časový okamžik duchové změní svoji barvu a je možné je dohonit a sežrat (možná právě toto obrácení rolí je jedním z důvodů světové obliby této hry).

Obrázek 13: Pac-Man pro herní konzoli Atari 2600.

Zatímco se však automatová verze Pac-Mana vyznačovala na svoji dobu velmi pěknou barevnou grafikou, zvuky a propracovanými algoritmy pro řízení duchů (každý měl svoji vlastní strategii pohybu po bludišti, někteří například nedokázali hráče pronásledovat přes přechodovou chodbu), nedopadla konverze této hry na herní konzoli Atari 2600 z technologického ani herního hlediska dobře, i když se paradoxně jednalo o nejprodávanější hru pro tuto platformu.

Obrázek 14: Pac-Man pro herní konzoli Atari 2600.

Společnost Atari samozřejmě nejdříve musela zaplatit nemalé licenční poplatky, aby mohla konverzi hry Pac-Man vůbec legálně provést, a následně – v očekávání úspěchu, který byl podle členů vedení firmy bezpochybný – nechala vyrobit neuvěřitelných dvanáct milionů kusů paměťových modulů, z nichž se prodalo přibližně sedm milionů. To sice v žádném případě není špatné číslo, ovšem pověst společnosti Atari kvůli technickým nedostatkům Pac-Mana dosti utrpěla.

Obrázek 15: Pac-Man pro herní konzoli Atari 2600.

Jedním z nejviditelnějších technických nedostatků bylo poblikávání všech duchů i samotného hráče (to není ze statických screenshotů patrné, ale při spouštění hry v emulátoru či z paměťového modulu se o tom můžete sami přesvědčit) a taktéž fakt, že se z původní hry s pestrou paletou barev a poměrně vysokým rozlišením stala fádní hra s modrým pozadím (!!!), hnědým bludištěm (postrádajícím původní topologii), zelenými duchy a stejnobarevným hráčem. Navíc došlo i ke značnému zjednodušení algoritmů použitých pro řízení pohybu duchů, takže hra zdaleka nebyla tak zábavná jako její automatový vzor.

Obrázek 16: Pac-Man pro herní konzoli Atari 2600.

8. Částečné napravení reputace – Ms. Pac-Man a Jr. Pac-Man pro Atari 2600

Zpočátku se předpokládalo, že technologické nedostatky hry Pac-Man zmíněné v předchozí kapitole jsou způsobeny především omezeními, která programátorům klade samotná herní konzole Atari 2600 (tj. dvojice čipů MOS 6507 a TIA), ovšem sama firma Atari posléze tuto domněnku nepřímo popřela, protože její programátoři o rok, resp. o dva roky později vytvořili dvě pokračování Pac-Mana, které již byly v mnoha ohledech vylepšené, a to jak technologicky, tak i herně.

Obrázek 17: Ms. Pac-Man.

Jedná se o hru Ms. Pac-Man z roku 1982, uloženou na paměťovém modulu s kapacitou osm kilobajtů (což je dvojnásobek kapacity oproti kapacitě modulu původní hry), a o dva roky později o hru Jr. Pac-Man, kde již byl použit paměťový modul s kapacitou šestnáct kilobajtů a samotná hra nabízela jednu zajímavou novinku – vertikálně scrollovatelné bludiště. Díky vylepšené technologii zobrazovacího podprogramu (nazývaného kernel) již bylo možné použít pro duchy více barev a taktéž se eliminovalo jejich poblikávání – to v omezené míře nastávalo pouze v těch případech, kdy se jednotlivé objekty nacházely ve stejné horizontální pozici.

Obrázek 18: Ms. Pac-Man.

Nicméně i v případě původní hry Pac-Man byla značně nahlodána důvěra zákazníků v to, že si vždy zakoupí kvalitní hru, která bude alespoň vzdáleně odpovídat obrázku nalepenému na paměťovém modulu. I tento fakt později přispěl ke krachu na trhu s konzolovými hrami v roce 1983, protože tato nejistota vedla k tomu, že ani prodejci nechtěli objednávat všechny vydané herní tituly.

Obrázek 19: Ms. Pac-Man.

Obrázek 20: Jr. Pac-Man.

Obrázek 21: Jr. Pac-Man.

Obrázek 22: Jr. Pac-Man.

9. Vznik „nezávislých“ vývojářských herních firem

Na krizi v roce 1983 měl vliv i poměrně nový faktor – vznik nezávislých vývojářských herních firem. Nejznámější a současně i jednou z prvních společností orientovanou jen na vývoj her byla firma Activision. V době jejího vzniku se jednalo o netradiční společnost orientovanou výhradně na tvorbu her pro herní konzoli, jejíž hardware patřil někomu jinému (firmě Atari). Dnes nám samozřejmě vůbec nepřipadne divné, že existují společnosti vytvářející hry pro hardware, nad nímž „nemají kontrolu“, ovšem v době první a druhé generace herních konzolí se jednalo o zajímavou novinku. Navíc firmu Activision zpočátku tvořili programátoři, kteří odešli z firmy Atari, protože nebyli spokojeni s tím, že se jejich jména vůbec ve hrách neobjevují (většinou se na původní obrazovce pouze zobrazil text „Copyright 198× Atari“).

Obrázek 23: Džungle a první podzemní patro ve hře Pitfall! (Activision).

Samotnou firmu Activision lze hodnotit jednoznačně kladně, protože prakticky každá její hra se setkala u hráčů s úspěchem. Horší už byly výrobky dalších rychle vznikajících společností. Jednou z nechvalně známých firem byla Mythicon, která se rozhodla vydávat velmi levné hry za baťovskou cenu 9,95 dolarů. To sice zní zajímavě, ovšem zákazníci velmi rychle přišli na to, že hry firmy Mythicon nestojí ani za tolik :-) Další nechvalně známou firmou byla Mystique, která se zaměřila na vývoj poněkud lechtivých her. To samo o sobě nebyl špatný nápad; jednalo se prostě o hry zacílené na určité hráče (když si odmyslíme fakt, že Atari 2600 prostě nedokázalo zobrazit rastrové obrázky v dostatečné kvalitě :-). Ovšem provokativní hra Custer's Revenge se setkala s odporem jak u recenzentů, tak i u hráčů. Podrobnosti o společnostech Mythicon i Mystique si řekneme v další části tohoto seriálu.