Na počátku bylo K
GNOME je tradičně populární pracovní prostředí, se kterým se může uživatel setkat nejen na mnoha linuxových distribucích, ale též v některých unixových systémech. Jeho rovněž svobodným, otevřeným a populárním souputníkem je prostředí KDE, to jako historicky starší a postavené na původně nesvobodných knihovnách Qt bylo v počátku důvodem vzniku GNOME neboli GNU Network Object Model Environment, jak se dříve zkratka rozepisovala.
Přestože byly následně licenční podmínky Qt upraveny a kontroverze kolem KDE skončila, vývoj GNOME se nezastavil a šel svou vlastní cestou dál. Přelomovým okamžikem ve vývoji pak byl rok 2002, kdy došlo k přepsání celého prostředí nyní založeného na druhé generaci knihoven GTK+a zároveň dávajícího mnohem větší důraz na přístupnost (např. uživatelům se specifickými nároky), internacionalizaci (umožňující poskytování prostředí přizpůsobeného místním podmínkám včetně překladu do národních jazyků) a v neposlední řadě použitelnost. Třetí jmenovaný pilíř vývoje vtiskl patrně nejvýraznější podobu softwaru psaného pro GNOME 2. Snadnost použití se stala jmenovatelem toho, co nabídly či naopak nenabídly aplikace uživateli ve svých nastaveních, či kde a jak se tato nastavení v GNOME nacházela. Tato pravidla zakládající si na účelnosti, přehlednosti a nezahlcení uživatele mnoha volbami, které stejně v drtivé většině případů nevyužije, byla formalizována do podoby HIG neboli Human Interface Guidelines.
Pracovní prostředí GNOME 2.12
GNOME, které od roku 2002 až do dnešních dnů žádnou podobnou velkou změnou neprošlo, je nicméně nadále aktivně vyvíjené více jak 2000 přispěvateli, přičemž 400 z nich je sdruženo v nadaci GNOME, která celý projekt zaštiťuje. A nutno říci, že projekt z mnoha úhlů pohledu úspěšný, často nejvíce preferovaný ze strany komerčních dodavatelů softwarových řešení pro velké podniky. Dobrá komunikace a úzká spolupráce s velkými komerčními společnostmi a spolehlivý, ustálený a pravidelný cyklus vydávání nových stabilních verzí vždy po šesti měsících byly jistě rozhodující faktory v takové oblíbenosti.
Přes tento model vývoje založený na evoluci spíše než na revoluci se od roku 2002 mnohé změnilo. Nejen v souhrnu nových vlastností, kterými disponuje současná stabilní verze GNOME 2.26, ale také a hlavně v okolním světě. Pracovní prostředí, která byla ve své většině doposud založena na svých historických východiscích v 70. a 80. letech minulého století, došla do fáze, kdy v mnohém uživateli svou koncepcí nevyhovují či jsou pro uživatele neefektivní. Nejen propojení počítačů do sítí a především na internet, nejen nástup nových mobilních technologií vede mnohé k úvahám, zda lze ještě na konci první dekády nového století uvažovat v intencích tradičního pracovního prostředí běžícího na kancelářském či domácím počítači, zda by spíše dnešnímu uživateli více nevyhovovala úplně jiná koncepce založená např. na tenkých klientech a prostředích vystavěných na technologiích online.
Revoluce vs. evoluce
Taková revoluce v používání počítačů by samozřejmě znamenala zánik projektů jako je GNOME, protože by již tradiční přístup nenašel významného uplatnění. Snaha o inovaci, méně přelomovou, ale přesto v mnohém revoluční, však pokračuje mezi vývojáři pracovních prostředí vzdor výše popsaným úvahám. Druhé populární a již zmíněné prostředí KDE se vydalo cestou revoluce a radikální změny v podobě KDE 4. Tato čtvrtá generace přinesla uživatelům úplně změněné prostředí přepsané od základů, ale především v prvních vydáních nové generace také nestabilní a do značné míry pro seriozní práci nepoužitelný software, který se stabilizoval až postupně s vydáváním nových opravných verzí. Tento fakt nepochybně zklamal velkou část uživatelů, některé donutil ke změně prostředí a některé další znejistil v tom, co mohou od vývoje především ve smyslu spolehlivosti očekávat.
Zdá se však, že je to právě potřeba – alespoň občasné výraznější či výrazněji znějící změny, která je úspěšným projektům v oblasti svobodného a otevřeného softwaru vlastní. Jistě, nemusí příliš brát ohled na koncové uživatele, vydáním se střemhlav do rozbouřených vod přepisování veškerého softwaru mnohé riskuje, ale na druhé straně také získává. Publicitu, zájem médií, odvážnějších a zvídavějších uživatelů a potenciálních přispěvatelů, vývojářů. Přispívající do takového projektu má pocit, že se „něco děje“, že je součástí procesu s určitou vizí do budoucna. Co z těchto skutečností může naproti tomu nabídnout projekt jdoucí dopředu pravidelnými a malými krůčky, dbající především o stabilitu a zpětnou kompatibilitu s staršími verzemi a tím pádem radikálně omezující možnosti, kterými se mohou vývojáři do budoucna vydat a co mohou v dalších verzích uživateli nabídnout…
Projekt GNOME dával dlouhodobě – a prakticky na tom založil svou identitu – přednost stabilitě a odhadnutelnému vývoji. Panovala shoda na tom, že v dohledné budoucnosti k radikální změnám a přepracováním populárního a stabilního prostředí nedojde. Přesto se již v roce 2005 vynořily úvahy o určité dlouhodobější vizi zcela nového přístupu k pracovnímu prostředí, která by znamenala milník v tom, jak uživatel chápe práci s osobním počítačem. Tento ambiciózní projekt byl nazván ToPaZ, slovní hříčka s významem three-point-zero, tedy 3.0. Právě obavy ze ztráty postavení mezi uživateli požadujícími spolehlivost a stabilitu, tedy hlavně uživateli komerčními, zapříčinila ztrátu zájmu a konec aktivity okolo tohoto projektu. Cesta ke GNOME 3.0 se zdála dlouhá, přesto k zaznamenání hodným změnám docházelo, zmínit lze např. výměnu zastaralého systému Bonobo za nový D-Bus, který byl proveden během více vývojových cyklů bez ohrožení stability prostředí jako celku.
GNOME 3.0 v dohlednu
Rok 2008 ale znamenal změnu v uvažování o budoucnosti, o GNOME 3.0. Myšlenky vedoucí vývojáře GNOME k úvahám o potřebě nové generace prostředí měly patrně dvě příčiny. Tou první se stal stav vývoje knihoven GTK+. Jejich zdrojový kód se vlivem neustálé potřeby udržovat zpětně kompatibilní API/ABI stal velmi těžce spravovatelný a provádění větších (ale čím dál více potřebných) změn takřka nemožné. Nutnost vydání GTK+ 3, které by přerušilo kompatibilitu API/ABI, byla čím dál zřetelnější. Kolegové z KDE jdoucí svou vlastní cestou vývoje ovšem také vydali již zmíněné KDE 4, a to začátkem roku 2008. Znamenalo to velký rozruch a ten si svou odezvu našel i u vývojářů GNOME, tedy hlavně u těch, kteří již dříve cítili, že větší změna ve vývoji prostředí je zapotřebí i u GNOME. Že se provedení této změny nabízelo v souvislostí s přípravou GTK+ 3, je nabíledni.
Ne každý z vývojářů byl však nakloněn velmi radikálním změnám, o kterých začali mnozí hovořit a které v lecčems připomínaly cestu KDE se všemi jeho pozitivy i negativy. Především jádro vývojářů pracujících na GNOME již za časů verze 2.0 či ještě dříve by preferovalo pokračování cestou evolučního vývoje. Tito lidé, kteří kdysi jako nadšení studenti přeměňovali GNOME 1 na GNOME 2, se povětšinou stali placenými vývojáři velkých dodavatelů GNOME, a v podnikovém prostředí, ve kterém se nyní pohybovali, je spíše motivovalo oceňovat na GNOME postupný, nepřekotný a z hlediska velkých firem výhodný model vývoje.
Rozuzlením sporu těchto dvou přístupů se stala konference vývojářů GNOME zvaná GUADEC. V létě 2008 zde byla vývojářské obci stručně představena budoucnost vývoje GNOME založená do značné míry na kompromisu, totiž že sice nedojde ke zcela revolučním změnám připomínajícím projekt ToPaZ, ale ke změnám menším, přesto však natolik podstatným, že budoucí stabilní verze GNOME 2.30 bude moci – v případě úspěchu – nést označení GNOME 3.0.
O konkrétních změnách, které by mělo GNOME 3.0 obsahovat, bude pojednávat další díl.
ČLÁNKY DO MAILU