Hlavní navigace

Příchod hackerů: dialektická kybernetika

19. 5. 2015
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Kybernetika se měla dočkat ve druhé polovině 50. let za železnou oponou postupné rehabilitace a v centrálně řízených ekonomikách ji čekala světlá budoucnost. Byla to ale přece jen trochu jiná, socialisticky pojatá vědní disciplína. Svět přitom mohl mít kybernetickou teorii o několik let dříve.

Bylo to vhodné načasování. První články rehabilitující kybernetiku se objevily dva roky po Stalinově smrti a pouhý rok před průlomovým stranickým sjezdem, na němž Chruščov v tajném projevu poprvé kritizoval období stalinismu. Ještě důležitější ale bylo, že na témže sjezdu v únoru 1956 sám generální tajemník vyslovil svou podporu: „Automatizace strojů a provozů musí být rozšířena na automatizaci celých továrních oddělení a technologických procesů a stavbu plně automatizovaných závodů.“ Kybernetika, robotizace a rozvoj výpočetní techniky tak dostaly zelenou z nejvyšších míst.

Jestliže byl na toto nové období někdo skutečně dobře připraven, byla to trojice autorů prvního z „apologetických“ článků o kybernetice, který jsme zmínili již minule: Kitov, Lijapunov a Sobolev. Jejich nadšení pro kybernetiku (a počítače) se pochopitelně nezrodilo z čirého vzduchu – bylo, jak už to tak bývá, sérií zvláštních náhod, která začala objevením jediné kopie Wienerovy Kybernetiky v tajné knihovně zvláštní konstrukční kanceláře 245 v moskevské budově ministerstva strojírenství. Kitov sem byl poslán po dokončení studia na vojenské akademii v roce 1950, aby hledal možná vojenská využití počítačů.

Když si Kybernetiku přečetl, došlo mu, že se „…nejedná o buržoazní pseudovědu, ale o přesný opak – seriózní a důležitý vědní obor.“ Následně se obrátil na svého někdejšího profesora Lijapunova. Ten svého bývalého žáka podpořil a přislíbil, že když napíše článek obhajující kybernetiku, podepíše se jako jeho spoluautor. Třetím „do party“ ve spoluautorství článku byl akademik Sobolev, profesor na Moskevské státní univerzitě a především zástupce ředitele tajné „Laboratoře č. 2.“ sovětské akademie věd (později známé jako Kurčatovův Institut), kde se od roku 1943 vyvíjely jaderné zbraně, reaktory a také legendární Tokamak. Sobolev byl zkrátka a dobře „těžká váha“, která zaručovala, že pokud článek vyjde, jeho autoři to ustojí.

Sergej Sobolev

Otočka, náskok

Trojice dokončila svůj článek již v roce 1952 a nabídla jej redakci časopisu Voprosy Filozofii. Redaktoři časopisu, který na kybernetickou vědu ve stejné době usilovně házel špínu, kupodivu téměř ihned souhlasili s jeho vydáním – za předpokladu, že si autoři zajistí stranický souhlas. Dost možná šlo o čirý alibismus. Straničtí funkcionáři se kupodivu zachovali pragmaticky a souhlasili se změnou kurzu – ta ale měla nastat pomalu a nenápadně, a tak během následujících dvou let před samotným vydáním článku proběhlo několik opatrných veřejných přednášek. Věci poněkud napomohla i smrt nejvyššího odpůrce kybernetiky ve straně a státě – Stalina.

Samotný článek pak upravil některé kontroverzní pojmy, podobně jako tomu bylo v počítačové vědě (psali jsme v minulém díle). Mechanismus zpětné vazby tak nahradila opatrnější teorie zpětné vazby, základní principy digitálních počítačů se staly teorií automatických vysokorychlostních elektronických výpočetních strojů a konečně kybernetický model lidského myšlení byl upraven na teorii samoorganizovaných logických procesů. Úprav se dočkaly i některé části samotné teorie, zejména ty zabývající se analogií organismů, strojů a lidské mysli a servomechanismy, s nimiž ve své knize ve velké míře pracoval Wiener, byly nahrazeny výpočetními stroji.

To byl podle některých historiků vůbec nejdůležitější posun, který měl potenciál kybernetiku sovětského bloku posunout výrazně dopředu tím, že vědní obor pro řízení a zpětnou vazbu definoval výhradně počítači a nikoliv analogovými servomechanismy. Byl to nejspíše také jeden z důvodů, proč se ve východním bloku někdy kybernetika a informatika chápala takřka jako jeden obor. Že tento posun v uvažování nedokázaly socialistické orgány využít, souviselo mimo jiné s neschopností centrálně řízených socialistických ekonomik vyvíjet a vyrábět dostatečně kvalitní, levné a dostupné počítače. To je ale jiný příběh, jehož některé části jsme už vyprávěli.

Kitov, Lijapunov a Sobolev svůj článek připravili chytře – vědeckou část postavili téměř výhradně na matematické teorii a v závěrečné stati neopomněli Wienerovu kritiku kapitalismu a jeho takřka marxistické obavy z nové průmyslové revoluce, která se dotkne jak mechanické, tak duševní práce a zároveň výhod, které přinese vyšší produktivita. Přesto v celém článku doslova citovali jen jednu, velmi pečlivě vybranou větu: „Informace je informací, není hmotou a není energií. Materialismus, který něco takového nepřipustí, nemůže dále existovat.“ Zatímco Wiener chápal informační vědu jako nové paradigma (po fyzice a termodynamice), pro čtenáře ve východním bloku měl citát naznačit spojení kybernetiky s hlavní společenskou doktrínou dialektického materialismu. Zrodila se tak jakási „dialektická kybernetika“ – speciální, politicky definovaná hmotná a praktická forma této vědy. A záhy se jí dostalo doporučení od někoho, kdo dost možná způsobil, že se kybernetická teorie nezrodila o deset či patnáct let dříve přímo v Sovětském svazu: Arnošta Kolmana.

Co kdyby…

Historie otázky typu „co kdyby“ nedovoluje. Zkusme ale na chvíli toto zlaté pravidlo porušit a představit si co by se stalo, kdyby Kolman o patnáct let dříve nepůsobil coby strážce správných stranických vědních linií a nestřetl se s geniálním Adrejem Kolmogorovem.

Andrej Nikolajevič Kolmogorov byl, podobně jako Norbert Wiener, zázračné dítě. Vyrůstal u své tety a už ve věku pěti let byl „redaktorem“ vesnického školního časopisu a psal zde dětské postřehy o zajímavých vlastnostech řad lichých čísel. Podobně jako Wiener i Kolmogorov se věnoval během studia více oborům – vedle matematiky také historii a už v 19 letech se mezinárodně proslavil svou prací na Fourierových řadách. Profesorem se stal ve 27 letech a akademikem v 36. Jeho hlavním dílem jsou základy moderní teorie pravděpodobnosti a složitosti algoritmů.

A. N. Kolmogorov

Během 30. let, tedy zhruba ve stejné době jako Wiener, se Kolmogorov začal zajímat o možnosti využití matematických zákonitostí v biologii, byť každý trochu jinak. Zatímco Wiener se zajímal o neurologii a chování mozku, Kolmogorov se zaměřil na evoluční biologii a genetiku. Zajímal se zejména o šíření výhodných genových mutací v lineárních habitatech a vytvořil reakčně-difuzní matematické modely, které byly posléze úspěšně aplikovány v řadě dalších oblastí (od kulturní antropologie přes reklamu až po šíření poplašných zpráv či epidemií).

Zaplést se s genetikou byla ale od matematika Komolgorova kardinální chyba, protože této oblasti vládl, jak jsme naznačili v jednom z předchozích dílů, vědecký šarlatán Trofim Lysenko a coby strážce politicky čisté vědy mu sekundoval marxistický filozof českého původu Arnošt Kolman. V roce 1939 byl v Sovětském svazu publikován článek o vyvrácení Mendelových zákonů dědičnosti. Kolmogorov článek doslova rozcupoval na základě chybné aplikace statistických metod (zejména nedostatečně velkého vzorku) a tím na sebe přivolal hněv Lysenka a jeho křižáků. Byl obviněn, že chce biologii pomocí pravděpodobnostních a statistických metod redukovat na „pouhou hru na náhodu“ a Kolman jej následně nařknul z filozofického kacířství a metodologického pochybení.

Bohužel… namísto toho aby se držel přísně matematického pohledu na danou problematiku, dělá [Kolmogorov] závěry, které jdou nad rámec matematiky a prohlašuje se za zastánce Mendelovy a Morganovy genetiky… Pokud jsou Mendelovy zákony skutečně genetické, nemohou být dokázány nebo vyvráceny matematikou či statistikou, ale výhradně na biologické bázi. Mendelovy zákony dědičnosti odvozené od omezeného vzorku nejsou ničím než statistickým pozorováním, nikoliv univerzálně platnou biologickou zákonitostí. Statistika musí hrát v biologii výhradně podřízenou roli.

Úryvek z článku Arnošta Kolmana, r. 1940

Kolmogorov pochopil, že proti Lysenkově vlivu nemá cenu bojovat a stáhl se s prohlášením, že jeho komentáře se týkaly výhradně statistických metod, nikoliv podpory samotné Mendelovy teorie. Kolmogorov se, podobně jako Wiener, věnoval v prvních letech války systémům pro řízení palby a navrhl teoretické koncepty pro měření účinnosti dělostřelecké palby, které byly o řadu let později aplikovány při vývoji protiletadlových a protiraketových obranných systémů. Oblasti biologie se ale, na rozdíl od Wienera, nadále důsledně vyhýbal. A tak se kybernetika jako vědní obor nakonec zrodila na západní straně železné opony.

Kolmanova apologetika

Kolmanův článek „Što takoe kibernetika“ byl svým způsobem ještě významnější než vědecké pojednání trojice matematiků, které mu krátce předcházelo. U Kolmana nebyla ochota jít proti proudu až tak neobvyklá – ať už to v daný okamžik znamenalo cokoliv (byl vězněn přes tři roky v Lubljance za kritiku Gottwaldovy vlády – stěžoval si že je málo marxisticko-leninská). Stejně jako Kitov, Lijapunov a Sobolev, i Kolman si připravoval půdu formou přednášek. V roce 1954 na Moskevské státní univerzitě například prohláslil:

Bylo by podle mne chybou, předpokládat že naši nepřátelé se zaobírají nesmysly a plýtvají obrovskými prostředky, budují vědecké instituce, organizují národní konference a mezinárodní kongresy, vydávají časopisy – a to vše jen proto, aby diskreditovali učení Pavlova a vtáhli idealismus a metafyziku do psychologie a sociologie. Existují mnohem efektivnější a levnější cesty, než je rozvoj kybernetiky, chcete-li se věnovat ideologické a vojenské propagandě.

Z přednášky Arnošta Kolmana na Moskevské státní univerzitě.

UX DAy - tip 2

Nic to ale neměnilo na skutečnosti, že obranu kybernetiky pojal po svém – marxisticky a sovětsky (rusky). Na jedenácti stránkách se rozhodl stvořit historii kybernetiky a počítacích strojů sahající zpět do roku 1235. Zahrnul do ní Ramona Llulla, Blaise Pascala, André Maire Ampera, a řadu „ruských“ (Švéd Wilgott) i ruských vědců (Krilov, Čebišev). Neopomenul pochopitelně vědce sovětské (Markov, Novikov, Shanin). Do jeho výčtu se ale nedostal Kolmogorov a vyjma samotného Wienera ani žádný jiný „imperialistický“ vědec či autor.

Totalitní kybernetika

Díky Kolmanovi, Sobolevovi, Lijapunovovi a Kitovovi se z kybernetiky stala na přelomu 50. a 60. let v Sovětském svazu a celém východním bloku oficiální věda pro řízení centrálně plánované společnosti. Příslib dokonalého plánování a řízení díky zpětné vazbě a výpočetní technice se ale nakonec tak docela nesplnil. To jsou nicméně další příběhy.

Odkazy

Byl pro vás článek přínosný?