Software a odpovědnost za škodu

Článek úzce navazuje na předchozí článek o odpovědnosti za vady software.

Zkratky

ObchZ – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OZ – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

SW – software

NS – Nejvyšší soud České republiky

Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu – připomenutí

Jak již bylo v předchozím článku zmíněno, odpovědnost za vady se uplatní zejména ve smluvním vztahu mezi dvěma subjekty, např. zhotovitelem a objednatelem, přičemž objednatel může nároky z odpovědnosti za vady vůči zhotoviteli uplatňovat právě proto, že si u něj na základě smlouvy (ať už písemné či ústní) něco objednal, resp. že je k němu ve smluvním vztahu. Zhotovitel má pak vůči objednateli odpovědnost za vady SW, pokud SW nemá vlastnosti, které byly vymezeny ve smlouvě. Vady SW se zpravidla řeší opravou, slevou z ceny či odstoupením od smlouvy. Je velmi důležité si uvědomit, že odpovědnost za vady může vůči zhotoviteli zpravidla uplatňovat jen a pouze objednatel, který je s ním ve smluvním vztahu, a nikdo jiný.

Naproti tomu odpovědnost za škodu má mnohem obecnější a širší záběr a zakládá nárok kohokoli požadovat vůči komukoli náhradu škody v případě, že tato osoba porušila jakoukoli povinnost vyplývající ze smlouvy nebo ze zákona. Ve vztahu k software může mít právní úprava dle českého práva různý režim, a to dle toho, zda se na určitou situaci aplikuje OZ nebo ObchZ.

Odpovědnost za škodu dle občanského zákoníku

OZ v § 415 stanoví, že „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí“. Na to pak navazuje § 420 OZ, který stanoví, že „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“. Toto obecné pravidlo se uplatní jak v občanskoprávních, tak v obchodněprávních vztazích, kde navíc existují určitá specifika, viz níže. Všimněme si slova „každý“ v úvodu uvedených ustanovení. Nezáleží tedy na tom, v jakém vztahu jsou škůdce a poškozený a není nutné, aby mezi nimi existovala jakákoli smlouva.

V občanskoprávních vztazích dále platí pravidlo vyjádřené v § 420 odst. 3 OZ, které stanoví, že odpovědnosti za škodu se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Na první pohled to nemusí být úplně zřejmé, ale de facto to znamená, že zde existuje „presumpce zavinění“ na straně osoby, vůči které je nárok uplatňován. Jedná se tedy o přesně opačný princip, než jaký je uplatňován v trestním řízení. Pojem zavinění je poměrně sofistikovaně definován v teorii práva, přičemž jeho nejlehčí formu představuje tzv. nevědomá nedbalost. Té se škůdce dopustí v případě, kdy sice nevěděl, že v důsledku jeho jednání vznikne škoda, ale vzhledem ke své odbornosti v konkrétním případě „měl a mohl vědět“, že ke škodě dojde. Co to znamená v praxi?

Představme si, že společnost A vytvoří na zakázku společnosti B aplikaci pro cloud storage. Společnost B pak poskytuje službu ukládání dat v cloudu klientům. Stane se, že data jednoho z klientů (číslo karty a pin, jakkoli je uložení takových dat do cloudu neuvážené) proniknou na veřejnost kvůli špatně fungujícím přístupovým právům a klientovi v důsledku toho vznikne majetková škoda. Společnost B je malinký startup o dvou lidech, který zkrachoval dva dny po vzniku škody klientovi. Společnost A je ale úspěšný softwarový developer se stovkou zaměstnanců a mnohamilionovými zisky.

Podle mého názoru může poškozený klient vznést nárok na náhradu škody vůči společnosti A (aniž by s ní měl smlouvu) a argumentovat tím, že porušila § 415 OZ, a že mu odpovídá za škodu dle § 420 OZ. Společnost A totiž měla a mohla vědět, že systém pro správu přístupových práv nefunguje dobře, a že je nedotažený. Ačkoli rozhodnutí českého soudu se nikdy nedá s příliš velkou jistotou odhadovat, šance na úspěch zde určitě je. Dodávám, že pokud klient nebude podnikatel, ale spotřebitel, nebudou vůči němu účinná žádná omezení či limitace náhrady škody ze strany společnosti B, a tím méně společnosti A, a to ve smyslu § 55 odst. 1 OZ.

Nárok na náhradu škody je dle § 106 odst. 1 a 2 OZ nutno uplatnit do dvou let ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, že ke škodě došlo, a nejpozději do tří let ode dne, kdy škoda vznikla. U škody způsobené úmyslně se druhá zmiňovaná lhůta prodlužuje na 10 let.

Ve vztahu k výše uvedenému stojí za zmínku i skutečnost, že v důsledku špatné funkčnosti různých ukládacích online služeb, desktopových a mobilních aplikací mohou být dotčena rovněž tzv. osobnostní práva klientů, a to ve smyslu § 11 OZ. To se týká např. neoprávněného užití fotografií, videí nebo audio záznamů. Klient pak může žádat tzv. přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 13 odst. 1 OZ (zpravidla omluva), a pokud bude ve značné míře snížena důstojnost klienta nebo jeho vážnost ve společnosti, přiměřené zadostiučinění může klient požadovat i v penězích. Do této kategorie spadá podle mého názoru i zneužití osobních údajů.

Odpovědnost za škodu dle obchodního zákoníku

ObchZ rovněž obsahuje obecná ustanovení o odpovědnosti za škodu, ale ta nejsou zdaleka tak široká jako v OZ a uplatní se hlavně na situace, kdy mezi poškozeným a škůdcem už existuje nějaký smluvní vztah nebo na situace, kdy škoda vznikne porušením povinností stanovených pouze v ObchZ, což vyplývá z § 373 ObchZ ve spojení s § 757 ObchZ. Na všechny ostatní případy se pak aplikuje OZ.

Odpovědnosti za škodu dle ObchZ se nelze zbavit tak, že by škůdce prokázal, že vznik škody nezavinil. V režimu ObchZ je totiž odpovědnost za škodu založena na tzv. objektivním principu, kdy se zavinění zásadně nezkoumá a neprokazuje. Ke vzniku odpovědnosti za škodu pouze postačí, aby škůdce porušil povinnost stanovenou ve smlouvě nebo v ObchZ. Jedinou výjimkou jsou situace, kdy svou povinnost nemohl splnit kvůli zásahu tzv. vyšší moci ve smyslu § 374 ObchZ, jímž bude třeba zemětřesení, jaderná válka, srážka s asteroidem atp.

Odpovědnost za škodu je tedy v režimu ObchZ přísnější než v režimu OZ. Na druhou stranu, ObchZ nově (od 1. ledna 2012) umožňuje v § 386 odst. 1 pro smluvní vztah, který se řídí ObchZ, sjednat limit celkové výše náhrady škody nebo odpovědnost za škodu úplně vyloučit. To se však netýká náhrady škody způsobené úmyslně. V obchodněprávních vztazích tak bude hodně záležet na tom, co a jak si smluvní strany ve vztahu k náhradě škody dohodnou ve smlouvě. Je ale třeba mít na paměti, že ve vztahu ke spotřebitelům, kteří mohou stát „na konci řetězce“, takováto ujednání nebudou účinná.

Dle § 397 ve spojení s § 398 ObchZ se nárok na právo na náhradu škody promlčuje za 4 roky ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, nejpozději však za 10 let, kdy ke škodě došlo.

Pro úplnost dodávám, že ObchZ i OZ stanoví pravidla, která řeší kdy a za jakých okolností lze či nelze kombinovat nároky na smluvní pokutu, úrok z prodlení a náhradu škody v případě, že mezi poškozeným a škůdcem existuje smlouva. Obecně platí, že úrok z prodlení se započítává na náhradu škody, a že lze chtít náhradu škody, která přesahuje výši úroků z prodlení. Pokud si však smluvní strany sjednají pouze smluvní pokutu za porušení nějaké povinnosti, a nesjednají si, že porušující smluvní strana má vedle toho povinnost hradit škodu, pak má oprávněný nárok pouze na smluvní pokutu a nikoli už na náhradu škody. Na to je dobré ve smlouvách pamatovat.

Soudní praxe

Důležitou praktickou informací je, že soudy ve sporech o náhradu škody většinou vychází z pravidla, že se hradí tzv. „skutečná škoda“ (např. rozhodnutí NS 25 Cdo 1152/2009). Znamená to, že ve většině případů bude podmínkou pro uplatnění nároku, že se majetek poškozeného opravdu reálně snížil o uplatňovanou částku náhrady škody. Žaluje se tedy až poté, co poškozený ve vazbě na porušení povinnosti už vynaložil nějaké finanční prostředky nebo pokud přišel o zisk, kterého by dosáhl, kdyby škůdce povinnost neporušil. Škodu je v souvislosti s tím třeba vždy přesně vyčíslit v penězích a poškozený je povinen zaplatit při podání žaloby ve většině případů soudní poplatek 5 % ze žalované částky (zákon č. 546/1991 Sb., položka 1 sazebníku), což může bolet.

Existují i případy, kdy se dá žalovat pouze na základě znaleckého odhadu, popř. kdy se dá nárok postavit tak, že poškozený bude požadovat, aby se škůdce zdržel určitého jednání, aby uvedl určitou věc do stavu, v jakém byla před poškozením, nebo aby učinil opatření, aby ke škodě již nedocházelo (třeba rozhodnutí NS 25 Cdo 853/2003). Soudní poplatek pak bývá nižší. Ve vztahu k software se ale jedná spíše o výjimky.

Při soudním sporu je pak také důležité rozlišit, které nároky uplatnit z titulu odpovědnosti za vady a které z odpovědnosti za škodu. Soud může žalobu zamítnout z čistě formálních důvodů, např. proto, že dle jeho názoru měl být určitý nárok podřazen pod vady a ne pod škodu a naopak. Obecně, oprava, sleva a odstranění nedostatků se většinou považují za nároky za vady a lze je uplatnit pouze proti někomu, s kým byl žalobce ve smluvním vztahu. Kompenzace finanční újmy je obvykle nárokem na náhradu škody, a lze ho uplatnit vůči komukoli.