Hlavní navigace

Životní cyklus kontra úspěšnost

27. 10. 2008
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Často nebo raději zřídka? Jaká by měla být frekvence vydávání operačního systému na bázi Linuxu, aby dosáhl úspěchu? Kolem této otázky dodnes panuje mnoho zažitých, a je třeba říct, že ne zcela přesných představ. Podívejme se na ně.

Jistota versus technologie

Srovnáváme-li distribuce operačního systému Linux s komerčními Unixy nebo s Microsoft Windows, můžeme zjistit, že u nich dochází, pokud jde o frekvenci vydávání nových verzí a rychlost vývojového cyklu jako takového, k určité dvoukolejnosti. Pokud má distribuce stanovený plán vývojového cyklu, respektive vydávání, může být pojat jako rychlý nebo pomalý. Rychlý cyklus, s novými verzemi operačního systému každých několik měsíců, do aktuálních distribucí přináší nejnovější technologie. Vývoj Linuxu je závislý na mnoha dalších otevřených projektech, určitá skupina uživatelů preferuje, aby jejich operační systém obsahoval nejdokonalejší komponenty, a protože v době vydání nové verze systému je třeba se strefit do kombinace těch právě aktuálních, musí být systém vydáván poměrně často.

Druhým přístupem je cyklus pomalý. Nové verze operačního systému jsou vydávány v rozmezí mnoha měsíců nebo let. Takové prodlevy způsobují, že u aktuálně instalovaných systémů, nedochází-li k jejich ručnímu upgradování uživateli, stěžejní komponenty zastarávají a svým způsobem zastaralé jsou i ty, které vycházejí ve zbrusu novém vydání operačního softwaru jako takového. To, co se může na první pohled oproti „rychlým“ distribucím jevit jako velká nevýhoda, je ale vyváženo něčím podstatným. Delší čas na vývoj znamená také více času na testování. Tvůrci „pomalých“ distribucí se mohou více věnovat odladění jednotlivých komponent systému a hlavně jejich vzájemné interakce. Světlo světa tak spatří Linux stvořený z ne zcela aktuálních součástí, ale ve výsledku (většinou) spolehlivější a vyzrálejší. Dvojkolejnost rychlosti vývojového cyklu tak může být (a je) vnímána jako dilema technologické vyspělosti postavené do opozitu ke stabilitě a k jistotě.

Jak dlouhý cyklus vám vyhovuje?

  • Spíše rychlý (měsíce)
    44 %
  • Spíše pomalý (roky)
    50 %
  • Velmi pomalý (mnoho let)
    1 %
  • Je mi to jedno
    5 %

Jistota na druhou?

U Linuxu vyvíjeného pro všechny ostatní uživatele, než jsou technicky nadaná individua (možná to tak někdy nevypadá, ale tito všichni ostatní uživatelé tvoří pohodlnou většinu), záleží kromě dilematu mezi technickou vyspělostí a stabilitou ještě na jednom, možná důležitějším. Je jím doba podpory čerstvě nainstalovaného operačního systému ze strany jeho dodavatele. Ačkoliv „podporou“ se v současné době míní především doba, po kterou jsou ke konkrétní verzi dodávány bezpečnostní (a ty, které jsou z pohledu uživatele důležitější, tedy funkční) aktualizace, ve skutečnosti zahrnuje mnohem více. Většina problémů s operačním systémem nastává krátce po jeho instalaci a při zavádění nových aplikací, to ale neznamená, že nemohou nastat jindy.

Podpora v podobě diskusních fór, Q&A serverů a samozřejmě komerční, chcete-li živé, asistence je významným kritériem při rozhodování o využití operačního systému. To, že systém půjde za několik měsíců aktualizovat na vyšší, technicky vyspělejší verzi, přitom nemalou část potenciálních uživatelů spíše odrazuje, než přitahuje – upgrade není ani v plně automatizované podobě snadný a bezporuchový proces. Distribuce s delším vývojovým cyklem mívají obvykle i delší dobu podpory. Ty s kratším bývají podporovány dodavatelem kratší dobu (aby se předešlo situaci, kdy je dodavatel zahlcen nutností podporovat mnoho zastaralých systémů na úkor vývoje). Délka vývojového cyklu, společně s časem aktivní podpory systému, jež dohromady tvoří jeho cyklus životní, tak ovlivňuje mechanismus rozhodování uživatele pro distribuci mnohem více, než jen pokud jde o využití nejnovějších technologií.

Jsou všichni konzervativní?

Předchozí dva odstavce specifikovaly, i když to v nich nebylo explicitně vysloveno, že ve světě Linuxu existují, obdobně jako dva modely vývoje distribuce a podpory operačního systému, také dva druhy uživatelů. První skupina (řekli bychom techničtí nadšenci, ale nejen oni) dává přednost rychloobrátkovým distribucím. Požadují ve svém operačním systému poslední komponenty a nejnovější technologie i na úkor toho, že nejsou stoprocentně sladěny dohromady. Mají menší potřebu technické podpory, většinu nedostatků a vad řeší sami, respektive s pomocí „komunitní“ podpory. Po vydání další verze systému na ni přecházejí, takže podporu vyžadují po kratší dobu.

Druhá skupina si operační systém pořizuje proto, aby jej na svých systémech mohla provozovat několik let. Vyžaduje důkladně sladěné komponenty a technologie a perfektní podporu v podobě záplatování, dokumentačních serverů, diskuzí, Q&A a asistence po celou dobu, po kterou plánuje své systémy využívat. Řeklo by se, že přesně sem patří podniky a organizace, kam své produkty směřují firmy jako Red Hat. To je ale omyl.

Do druhé skupiny totiž patří možná naprostá většina všech potenciálních uživatelů Linuxu. Všechny servery, celkem bez ohledu na to, kde se nacházejí. Všechny pracovní stanice v organizacích, kromě technologických kusů sloužících k odlaďování softwaru. Naprostá většina domácích počítačů, které se používají proto, aby sloužily určitému účelu a nikoli aby byly šperkem schopnosti svého majitele. Všechna speciální zařízení. Na rychlé distribuce tak zbývají patrně skutečně pouze oni nadšenci. A přestože právě oni jsou uživatelé, kteří Linux uvedli do světa skutečného IT mimo hry a experimenty akademického prostředí, v současnosti již netvoří a nemohou tvořit jeho většinu.

Výjimka z pravidla

Ve světě unixových operačních systémů existuje jedna výjimka, kdy široká (relativně) skupina uživatelů jednoho konkrétního systému akceptuje jeho krátký vývojový cyklus založený na malých a středních verzích a za ty střední je dokonce ochotna platit. Touto výjimkou jsou uživatelé Mac OS X, a fakt, že OS X je založen na FreeBSD, respektive projektu Darwin, někdy vyvolává tendence projektovat jeho model do světa Linuxu. To by však byl nemalý omyl. OS X je vyvíjen jedinou firmou pro zcela konkrétní hardwarovou platformu. Jeho uživatelé jsou buďto profesionálové, kteří na nejnovějším sestavení trvají pro objektivní nové funkce, nebo lidé, kteří za systém připlatí proto, aby byli výjimečnými. To se však dost těžko dělá s neaktuálním softwarem. Výsledkem je, že jak první, tak druzí uvedení jsou svým způsobem v pasti obchodního modelu společnosti Apple, a pravidelně jí za to platí. Jejich srovnání se světel Linuxu je proto zcela scestné.

root_podpora

Kompromisy

Někteří tvůrci distribucí, jako je třeba společnost Canonical (Ubuntu), se pokusili dvojkolejné rychlosti vývoje využít ve svůj prospěch, a pracovat současně s oběma cykly. Aktuální Ubuntu (8.10) je tak „rychlým“ systémem s krátkým vývojovým cyklem, zatímco předchozí verze (8.04) bude podporována ještě velmi dlouho. (Přinejmenším) teoreticky si tak mohou vybrat jak nadšenci, tak všichni ostatní uživatelé. Ubuntu je ovšem mezi distribucemi Linuxu specifikum nehledě na to, že jeho vývojový cyklus je v neustálé interakci s velmi dlouhým (a obtížně předvídatelným) cyklem „mateřské“ distribuce Debian. Ostatní dodavatelé vytvářejí rychlé nebo pomalé systémy ve snaze zaujmout, byť někdy tvrdí opak, co nejvíce potenciálních uživatelů.

Má-li být Linux úspěšný jako široce použitelný operační systém i se svými specifiky, bude si muset zachovat oba dva vývojové modely (a uspokojovat obě skupiny uživatelů). Nelze však než konstatovat, že budoucnost se nachází v pozvolném posunu většiny mainstreamových distribucí směrem ke středně pomalému až pomalému cyklu, a to i za cenu ztráty kontaktu s nejnovějšími technologiemi. Tento kontakt je totiž sice možná opticky významný pro udržení se „na špici“, avšak zcela jasně na úkor benefitů požadovaných širokou uživatelskou základnou. Tedy těmi, kvůli kterým se to všechno vlastně dělá.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je odborný publicista, sociolog a vysokoškolský učitel, zabývá se technologiemi, veřejnou, politickou a mediální komunikací.