DMCA: proč nestačí současný právní rámec?

Na úvod si dovolím stručnou odbočku. DMCA je zákon, který vstoupil v platnost v říjnu 1999, když jej v roce 1998 schválil americký kongres. Jde tedy o legislativní normu americkou, ale mající téměř všude na světě své obdoby. V Evropské unii mu přibližně odpovídá tzv. Informační směrnice (2001/29/ES), která se částečně promítla také do tuzemského práva, konkrétně do autorského zákona. Již v roce 1998 zaznívaly hlasy, že jde o normu, která je silně neefektivní, zkostnatělá a odpovídá myšlení spíše z doby průmyslové revoluce nežli informační společnosti. Ostatně sama navazuje na Copyright Act z roku 1976, což jen reflektuje její aktuálnost.

Pro většinu lidí je příjemné, že ač vytváří určitý právní rámec, je možné se relativně snadno chovat alibisticky a přitom se nevystavovat riziku postihu. Zde jen předešleme, že příkladem může být stahování hudby z internetu, za které žádný postih nehrozí, neboť exekutivní výkon je zaměřen jen na toho, kdo práva porušující obsah distribuuje. O tom, že se takto transparentní norma stala postupně nepřehlednou, složitou a velice problematickou, bude ještě řeč.

DMCA je v současné době jediným funkčním mechanismem, který v oblasti digitálních médií hraje nějakou významnější roli, a to i tím, že se stala vzorem pro různé lokální legislativy. Ty ji nepřijaly doslova, ale většinou implementovaly specificky do svého právního řádu, což má za následek současný neblahý stav, kdy v každé zemi platí podstatně jiné normy a svět je přitom zásadním způsobem globalizovaný.

Základní body

Ač jde DMCA všeobecně známou záležitostí, neuškodí připomenout některá její základní ustanovení, která mají pro fungování autorského práva na internetu zásadní vliv. Jedna z jeho nejdůležitějších částí se týká poskytovatelů služeb, kteří se splněním podmínek (především licenčních) dostávají do tzv. bezpečného přístavu, kdy nezodpovídají za obsah míst, které pronajali třetí straně. Nosnou myšlenkou zákona je, že nikdo nemůže zodpovídat za to, co se nachází mimo oblast jeho kontroly. Poskytovatel webhostingu nemůže procházet všechny odkazy na jednotlivých webech a zkoumat, zda neporušují zákon, ale současně je povinen – je li upozorněn – takový obsah odstranit.

V zásadě každý účastník internetového provozu tak má určitý díl vlastní zodpovědnosti a povinnosti reagovat na upozornění. Pokud tyto podmínky splňuje, nemělo by mu nic vážného hrozit. Problematické může být zneužití DMCA ke konkurenčnímu boji – poskytovatelé služeb většinou nemají dost času, aby blokování předem prošetřili a chtějí se „krýt“. Proto může docházet k blokování obsahu na základě neopodstatněných podnětů a ke škodám, které jsou jen těžko nahraditelné.

Zákon počítá i s možností vytvářet si zálohy dat pro vlastní potřebu, ale současně činí nelegální případné obcházení vydavatelem vytvořených omezení, jako jsou lokální kódy pro filmy na DVD, DRM či ripování hudby. Tento paradox je součástí řady vášnivých diskusí a názorových střetů, neboť neboť podobná opatření vydavatele omezují práva nabývajícího.

Kritika

Kritiků dohody je možné najít mnoho a argumenty, které předkládají jsou velice různorodé. Například nahrávací společnosti tvrdí, že celá legislativní norma je zbytečná, neboť neumožňuje efektivní výkon práva. Při troše dobré vůle se každý může chovat tak, aby byl legislativně krytý, a současně může kvést počítačové pirátství.

Ze zcela jiné strany přichází kritika právě opačná, podle níž DMCA omezuje výzkum, inovace, rozvoj internetu a místo pirátů poškozuje obyčejné uživatele. Díky ní je možné použít na řadě zařízení (a kritizován je především Apple) jen software schválený výrobcem a distribuovaný přes jeho vlastní kanál. Tím také dochází k tvorbě monopolů, což pro ekonomiku celkově nežádoucí. Dalším zajímavým omezením je omezení svobody slova, pokud jde o zveřejňování návodů, které vedou k porušování systémů ochran, a to včetně akademického prostředí.

Osobně za (možná největší) problém považuji roztříštěnost právního prostředí, kdy je v praxi velice složité ukázat, co je a co není legální. Například zda provozovatel služby postupoval dostatečně rychle nebo uměle nevytvářel prostředí, které ilegální činnosti napomáhá či ji zakrývá. Ostatně celý problém okolo Megauploadu je jen důsledkem toho, že celé právní prostředí je nepřehledné a norma celkově zastaralá.

Norma navíc připouští řadu výjimek, s původním cílem podpořit školy a knihovny v tom, aby mohly snáze a rozumným způsobem manipulovat s chráněnými zdroji. Výsledkem se ale postupně stal chaos, ve kterém se v zásadě nikdo nevyzná. Právě v těchto bodech se například jednotlivé národní deriváty DMCA hodně liší.

DMCA je problematická a nic neřeší

Na tom, že DMCA je problematická a nepříliš funkční norma, se zřejmě shodnou všichni. Problémem je, že její nedostatky vidí každý někde jinde. Osobně se domnívám, že poslední kauza s uzavíráním úložišť a celá hysterie kolem nich je dána právě touto legislativní normou. Za problém je možné považovat především chybějící opatření proti monopolním praktikám na jedné straně a na druhé poněkud alibistické nastavení prostředí pro poskytovatele služeb všeho druhu. Dnešní trend je takový, že by právě oni měli převzít větší díl zodpovědnosti a zřejmě se tomu v budoucnu neubrání. Pokud tedy nepřijde zásadní změna v paradigmatu chápajícím ochranu duševního vlastnictví.