Historie vývoje textových editorů: textové procesory s grafickým uživatelským rozhraním

20. 10. 2015

Doba čtení: 29 minut

Líbí se vám článek?
Podpořte redakci

Po popisu textových editorů a textových procesorů, jejichž uživatelské rozhraní využívalo převážně textový režim domácích či osobních mikropočítačů, se postupně dostáváme k těm textovým procesorům, které již byly vybaveny grafickým uživatelským rozhraním a v některých případech i vlastností WYSIWYG (What You See is What You Get).

Obsah

1. Historie vývoje textových editorů: textové procesory s grafickým uživatelským rozhraním

2. Osobní mikropočítače Macintosh první generace

3. Textový procesor MacWrite

4. Osobní mikropočítače Atari ST

5. Textový procesor Microsoft Write

6. Textový procesor 1st Word Plus

7. Textové procesory s grafickým uživatelským rozhraním na mikropočítačích IBM PC

8. Přednosti a zápory grafického režimu použitého pro textové editory

9. Text602 aneb tuzemská klasika

10. Základní vlastnosti textového procesoru Text602

11. Odkazy na Internetu

1. Historie vývoje textových editorů: textové procesory s grafickým uživatelským rozhraním

Naprostá většina textových editorů a textových procesorů, s nimiž jsme se doposud v tomto seriálu setkali, využívala pro zobrazení editovaných dokumentů a současně i pro zobrazení svého uživatelského rozhraní textové režimy. Existovaly samozřejmě výjimky, které se týkají například textových editorů a procesorů naprogramovaných pro mikropočítače ZX Spectrum (Tasword apod.), protože tyto oblíbené stroje vlastně běžný textový režim nepodporovaly; vystačily si s jediným režimem grafickým (později se tohoto trendu drželi i další výrobci počítačů: Apple, Atari, Commodore). Využití textového režimu u textových editorů je vlastně pochopitelné, protože u těchto nástrojů většinou nevyžadujeme přesný náhled na to, jak bude dokument vypadat po vytištění.

Obrázek 1: Textový procesor Tasword ve variantě určené pro domácí osmibitové mikropočítače ZX Spectrum používal nestandardní font.

Ovšem je zajímavé, že i všechny čtyři profesionální textové procesory, které jsme si doposud popsali, tj. konkrétně WordStar, WordPerfect, XyWrite i Microsoft Word for DOS, textové režimy taktéž intenzivně používaly, i když se v pozdějších verzích objevila i funkce nazvaná Preview, kdy se editor přepnul do grafického režimu a snažil se dokument zobrazit v takové podobě, jak by vypadal po tisku.

Obrázek 2: Textový procesor SpeedScript v původní verzi naprogramované pro osmibitové domácí mikropočítače Atari pracoval v textovém režimu.

Společně s rostoucími technologickými možnostmi počítačů se však stále více vývojářských společností začalo soustředit na vývoj textových procesorů s plnohodnotným grafickým uživatelským rozhraním. Těchto aplikací vzniklo téměř nepřeberné množství, od textových procesorů s jednoduchým systémem menu, vlastním GUI a jádrem, které neumožňovalo plnohodnotné použití proporcionálních fontů (příkladem může být tuzemská legenda T602), přes aplikace, které již nějakou formu proporcionálních fontů a WYSIWYG podporovaly (opět můžeme vybrat tuzemský produkt: E.T.Klasik) až po takové textové procesory, které do značné míry využívaly možnosti operačního systému a jeho GUI nadstavby (Macintosh, Atari TOS+GEM, Microsoft Windows 3.x), podporovaly práci s proporcionálním písmem, WYSIWYG, vkládání rastrových i vektorových obrázků vytvořených v dalších aplikacích apod.

Obrázek 3: Slavný WordPerfect verze 5.1 pro operační systém DOS a textový režim.

Teprve až ve chvíli, kdy se objevily textové procesory z třetí skupiny, lze hovořit o tom, že systémy s GUI skutečně vyhrály nad původními profesionálními nástroji pracujícími v textovém režimu. A současně to znamenalo mnohdy velmi rychlý konec firem, které na tento trend nestačily však zareagovat a namísto textového procesoru s plnohodnotným GUI nabídly pouhou „omalovánku“ původního textového programu.

Obrázek 4: Taktéž čistě textové uživatelské rozhraní „klasického“ Microsoft Wordu 5.0 pro DOS.

2. Osobní mikropočítače Macintosh první generace

Vývoj textových procesorů s plnohodnotným grafickým uživatelským rozhraním a vyzdvihovanou i zatracovanou „technologií“ WYSIWYG začal již ve společnosti Xerox, o čemž jsme se ostatně zmínili v předchozí části tohoto seriálu v souvislosti s Charlesem Simonyim, který od Xeroxu přešel k firmě Microsoft a prosadil tam vývoj kancelářských nástrojů. Od společnosti Xerox se cesta textových procesorů s GUI ubírala různými směry, přičemž jeden směr vedl k počítačům Apple Lisa a později i ke známým strojům Apple Macintosh. Tyto počítače jsou společným dílem Steva Jobse a Jefa Raskina (i když se tito pánové neměli v lásce, to je však již téma přesahující tento článek).

Obrázek 5: Osobní mikropočítač Apple Macintosh, na kterém je spuštěný grafický rastrový editor MacPaint zmíněný v navazující kapitole.

Již v roce 1979 vydal Jef Raskin knihu nazvanou „The Book of Macintosh“, ve které se objevují všechny základní ideje použité později právě v Macintoshi: grafické uživatelské rozhraní (textový režim nebyl podporovaný a to ani při startu systému), objektově orientované programování i ovládání počítače, síťová infrastruktura a jednotný přístup k obrazovce a tiskárně. Steve Jobs si Macintosh představoval jako počítač pro široké masy lidí, jeho cena by podle něj neměla překročit 500 (tehdejších) dolarů.

Obrázek 6: Ukázka grafickým možností prvních Macintoshů: Shadowgate – jedna z grafických adventur.

Mikropočítač Macintosh byl řízen mikroprocesorem Motorola 68000, který byl taktovaný na 7,834 MHz. Na stejné frekvenci byla provozována i zařízení připojená na společnou interní sběrnici. Kapacita operační paměti RAM činila 128 kB u modelu Macintosh 128 K, pozdější modely (Macintosh 512 K) obsahovaly i 512 kB. Základní součásti operačního systému byly uloženy v paměti ROM o kapacitě 64 kB. První verze Macintoshe se 128 kB paměti RAM se běžně označovala jako Macintosh 128K Personal Computer, verze s 512 kB jako Macintosh 512 K Personal Computer. Kromě interních zařízení, jako je disketová mechanika pro diskety s kapacitou 400 kB (používal se záznam pouze na vrchní stranu diskety), byly k dispozici i dva sériové porty. Zvuk měl tento počítač pouze monofonní osmibitový (programově řízené přehrávání samplů).

Obrázek 7: Ukázka grafických možností prvních Macintoshů: hra DarkCastle je poměrně brutální.

Z pohledu textových procesorů běžících v grafickém uživatelském rozhraní by nás měly zajímat i grafické schopnosti počítače Macintosh. Kupodivu nejsou příliš veliké, což poněkud koliduje se zažitou představou Macintoshů jako „grafických děl“ (i když v porovnání s tehdejšími PCčky vybavenými vesměs grafickými kartami CGA či MDA na tom Macintosh nebyl nejhůře). K dispozici byl pouze jeden grafický režim, ve kterém bylo možné zobrazit rastrový obraz o rozlišení 512×342 pixelů monochromaticky. Tvůrci počítače se tedy rozhodli zbavit se nesnadno programovatelných grafických čipů používaných na jiných platformách, zcela vynechali možnosti barevného výstupu a místo toho v operační paměti pouze vyhradili místo pro framebuffer o velikosti cca 20 kB, ze kterého si příslušný řídicí čip postupně načítal barvy jednotlivých pixelů – co pixel, to jeden bit.

Obrázek 8: Úvodní obrazovka hry Arkanoid nevypadá v monochromatickém grafickém režimu nejhůře.

Na první pohled netypické rozlišení má výhodu v tom, že zachovává poměr stran 3:2 (plus dva mikrořádky navíc). Fyzické rozlišení přitom bylo v obou směrech (vertikálním i horizontálním) rovno cca 72 DPI, což je výhodné zejména pro přesnou typografii. Mimochodem, právě 72 DPI se používá například i v PostScriptu jako základní délková jednotka.

Obrázek 9: Microsoft Word verze 1.0 vznikl, jak jinak, právě pro Macintosh (souběžně se však vyvíjel i minule popsaný Microsoft Word pro DOS, který však byl koncipovaný zcela odlišně – nejednalo se o skutečný WYSIWYG ale spíše o obdobu WordPerfectu).

3. Textový procesor MacWrite

Kromě operačního systému byly již v základní výbavě Macintoshe přítomny i další programy, například známý MacPaint (vytvářela se pomocí něho jednobarevná rastrová grafika v pevném (!) rozlišení 576×720 pixelů) a neméně známý MacWrite (textový editor typu WYSIWYG, který ještě po dlouhou dobu zůstával nepřekonán, viz též navazující odstavce). Později byly dodány i další aplikace, například vektorový editor MacDraw. Program MacPaint byl i přes svoji zdánlivou jednoduchost poměrně oblíbený a i pozdější Photoshop používal prakticky stejné grafické uživatelské rozhraní, i když množstvím funkcí se jednalo o aplikaci zcela jiné kategorie (ostatně právě historií rastrových grafických editorů se budu zabývat po dokončení historie textových editorů a procesorů).

Obrázek 10: MacWrite – jeden z prvních WYSIWYG textových editorů.

Ze základních aplikací, které byly uživatelům mikropočítačů Macintosh dostupné, stojí v kontextu dnešního článku za zmínku především až překvapivě pokročilý textový procesor MacWrite. Tento program byl jednoduše ovladatelný, dokázal v jednom dokumentu využít všechny fonty nainstalované v systému (což je ostatně patrné i ze screenshotů) a především pak – jako jedna z prvních komerčních aplikací vůbec – dokázal oboustranně kooperovat s ostatními dvěma základními uživatelskými aplikacemi Macintoshe, tj. jak s rastrovým grafickým editorem MacPaint, tak i s vektorovým editorem MacDraw. V praxi to znamenalo především možnost vkládání obrázků do vytvářených dokumentů. Současně se jednalo o jednu z prvních skutečných WYSIWYG aplikací dostupných i běžným uživatelům, na rozdíl od aplikací, které byly vyvíjeny například ve firmě Xerox. Ostatně právě díky existenci programů MacWrite a MacPaint se podařilo GUI zpopularizovat, neboť se tyto dva programy staly na Macintoshi „killer app“, podobně jako se tomu stalo dříve s Apple II a tabulkovým kalkulátorem VisiCalc.

Obrázek 11: MacPaint – rastrový grafický editor, grafické rozhraní i ikony jistě nebudou uživatelům Photoshopu neznámé.

Velmi populární se stala již první verze MacWrite pocházející z roku 1984, ovšem v průběhu následujících deseti let se uživatelé dočkali i několika vylepšení, zejména pak editoru MacWrite II z roku 1989 či MacWrite Pro z roku 1993. Obliba této jistě zajímavé aplikace začala klesat v polovině devadesátých let minulého století, a to společně s rostoucí popularitou „office“, tj. několika společně prodávaných aplikací určených pro použití v kancelářích.

Obrázek 12: MacDraw – vektorový editor.

V následující tabulce jsou vypsány všechny oficiálně vydané verze textového procesoru MacWrite:

#	Aplikace	Rok vydání
1	MacWrite 1.0	1984
2	MacWrite 2.2	1984
3	MacWrite 4.5	1985
4	MacWrite 4.6	1987
5	MacWrite 5.0	1988
6	MacWrite II	1989
7	MacWrite Pro 1.0	1993
8	MacWrite Pro 1.5	1994

Obrázek 13: Další pohled na textový procesor MacWrite.

4. Osobní mikropočítače Atari ST

Dalšími mikropočítači, mezi jejichž programovým vybavením se již v polovině osmdesátých let minulého století objevily první textové procesory s plnohodnotným grafickým uživatelským rozhraním, patří počítače Atari řady ST a později Mega ST. Opět si stručně popišme některé technické parametry těchto strojů. Osobní mikropočítač Atari 520 ST představoval svým výkonem a také cenou základní model z celé vývojové řady Atari ST (označení ST je odvozeno od sousloví Sixteen/Thirty Two, i když se traduje, že se jedná o iniciály Sama Tramiela, syna majoritního akcionáře firmy). Atari 520 ST byl vyráběn od roku 1985 a jeho design byl podobný jako například u známé Amigy 500, tj. počítač i disketová mechanika (v některých modelech) byly zabudovány přímo v klávesnici; k počítači se připojoval televizor (modely s VF modulátorem) či monitor (specialitou byl firemní monitor umožňující použít tehdy vysoké rozlišení 640×400 pixelů).

Obrázek 14: Osobní mikropočítač Atari 520 ST.

Při porovnání řady ST s výše zmíněnými Macintoshi můžeme vidět několik rozdílů – Macintosh měl zabudovaný monitor i disketovou jednotku (ta se u Atari používá v modelech s písmenem F v názvu) a jeho klávesnice byla ochuzena o mnoho funkčních kláves; v prvních modelech dokonce i kláves kurzorových (podle Steva Jobse se na pohyb v textu měla používat pouze myš). Naproti tomu mikropočítače Atari ST mají plnohodnotnou klávesnici, ale monitor musel být externí (barevný či monochromatický), popřípadě bylo možné u modelů označených písmenem M použít i běžnou televizi, protože obsahovaly VF modulátor, podobně jako Amigy či většina osmibitových počítačů.

Obrázek 15: Další pohled na počítač Atari 520 ST.

Opět se stručně zmiňme o grafických schopnostech Atari ST, zejména s ohledem na možnosti textových procesorů. Zajímavé je, že STčka nabízela uživatelům mnohem více možností než jejich konkurent Apple Macintosh, jenž, jak již víme, disponoval jediným monochromatickým režimem s rozlišením 512×342 pixelů. Kapacita obrazové paměti (dnes bychom spíše řekli framebufferu) byla u počítačů Atari ST ve všech třech podporovaných režimech rovna 32KB, díky čemuž bylo možné použít následující grafické režimy:

Barevný grafický režim o rozlišení 320×200 pixelů v šestnácti barvách, jednotlivé barvy mohly být vybrány z palety 512 barev. Obnovovací frekvence obrazu byla rovna buď 50 nebo 60Hz, připojit bylo možné téměř jakýkoli kompozitní monitor. Tento grafický režim byl používán především ve hrách.
Barevný grafický režim o rozlišení 640×200 pixelů ve čtyřech barvách. Barvová paleta má opět rozsah 512 barev, stejné jsou i obnovovací frekvence obrazu. Jednalo se o často používaný režim při práci s kancelářskými aplikacemi v případě, že nebyl k dispozici firemní monochromatický monitor.
Monochromatický grafický režim o rozlišení 640×400 pixelů. Pokud počítač pracoval v×tomto režimu, bylo nutné připojit firemní monochromatický monitor. Obnovovací frekvence byla rovna 72Hz, což je (zejména s ohledem na dobu prodeje tohoto typu počítače) ergonomická hodnota. Zejména díky tomuto režimu a kvalitní klávesnici i monitoru je možné ještě dnes vidět počítače Atari řady ST v provozu (skutečně!), používají se například jako terminály (na rozdíl od PCček nemají větrák a jsou stylové :-).

Obrázek 16: Legendární Dungeon Master běžící na počítači Atari ST v šestnáctibarevném režimu.

Výše uvedené informace obsahují popis prakticky všech grafických schopností těchto počítačů. Na rozdíl od konkurenčních mikropočítačů Amiga nebyl původně podporovaný ani hardwarový scrolling ani sprity, což kladlo vyšší nároky na mikroprocesor při provádění graficky složitých operací, například ve hrách. Tento nedostatek byl odstraněn až u dalších modelů z této řady zařazením takzvaného Blitteru. Textový režim odpovídal monochromatickému a šestnáctibarevnému grafickému režimu (resp. jejich rozlišení), takže bylo možné zobrazovat 25 řádků textu, přičemž jeden textový řádek mohl obsahovat buď 80 znaků (to odpovídá 640 pixelům na mikrořádek) či 40 znaků (320 pixelů na každém mikrořádku). I operační systém TOS používal textový režim, zatímco jeho nástavba GEM již byla postavena na režimech grafických.

Obrázek 17: Další známá hra – Xenon the Megablast. Atari verze opět pracovala v šestnáctibarevném režimu, což je možná při pohledu na screenshot neuvěřitelné.

5. Textový procesor Microsoft Write

Pro osobní mikropočítače Atari řady ST byl vyvinut i textový procesor nazvaný Microsoft Write. Jméno této aplikace však může být matoucí, protože Microsoft Write byl původně vyvinut jako velmi primitivní editor pro grafickou nadstavbu Microsoft Windows 1.0 a po několika dalších verzích se z něho stala aplikace známá pod jménem WordPad (poprvé se toto jméno objevilo v systému Windows 95). Pro Atari ST byl sice taktéž vydán program Microsoft Write, ve skutečnosti se však jednalo o port jiného programu, a to konkrétně Wordu 1.05 pro Macinthosh (to ostatně nemusí být až tak překvapivé, protože obě platformy používaly stejný mikroprocesor a navíc i v několika ohledech podobné grafické režimy). Microsoft Write pro Atari ST byl vydán až v roce 1988 (za relativně slušnou cenu 129,95 dolarů) a zajímavé je, že se jednalo o jedinou verzi, která kdy byla na Atari vydána.

Obrázek 18: Microsoft Write pro osobní mikropočítače Atari ST.

Microsoft Write byl zpětně portován i na Macintosh, kde se mělo jednat o procesor, který by konkuroval již zmíněné aplikaci MacWrite. Lze říci, že se jednalo o zjednodušenou variantu Microsoft Wordu, protože obě aplikace používaly stejný souborový formát i interní struktury. Microsoft Write pro Macintosh se však nikdy nestal populární a v pozdějších letech byl jeho vývoj i distribuce pozastavena.

Obrázek 19: Microsoft Write pro osobní mikropočítače Atari ST.

Obrázek 20: Microsoft Write: originální box.

6. Textový procesor 1st Word Plus

Dalším zajímavým textovým procesorem s plnohodnotným grafickým uživatelským rozhraním a WYSIWYG, je editor s poněkud krkolomným názvem 1st Word Plus. Tento editor byl vydán v roce 1986 pro osobní mikropočítače Atari 520ST, o nichž jsme se zmínili v předchozí kapitole, ovšem později došlo k jeho portaci i na další počítačové architektury a systémy, například na IBM PC (1988 s využitím GEM od firmy Digital Research).

Obrázek 21: 1st Word Plus – grafické uživatelské rozhraní tohoto programu využívalo možnosti nadstavby GEM nad TOSem.

V některých ohledech byl textový procesor 1st Word Plus podobný editoru MacWrite, protože i zde bylo možné pracovat s obrázky vkládanými do dokumentu, měnit styl písma (s okamžitou změnou písma přímo na obrazovce), určovat vzhled tiskové stránky (okraje, hlavičky, patičky, číslování stran) apod. Taktéž se mohlo nakonfigurovat pravítko resp. přesněji řečeno pravítka (těch totiž mohlo být v dokumentu větší množství a dala se ukládat a přenášet do jiného dokumentu: pěkná vlastnost). Celý editor se taktéž mohl kompletně ovládat s využitím myši.

Obrázek 22: 1st Word Plus – tento textový procesor umožňoval vkládání obrázků do vytvářených dokumentů, takže se mnoho uživatelů snažilo využít tuto aplikaci jako jednoduché DTP.

Na druhou stranu zde však nalezneme i podobnost s mnohem primitivnějším editorem T602 – týká se to jak použitých fontů, tak především faktu, že se neprovádělo automatické přeformátování odstavce v průběhu běžných editačních operací. Tuto činnost (poměrně náročnou na CPU i na grafické operace) musel uživatel zvolit z menu, což ovšem na druhou stranu není vyloženě špatná vlastnost – uživatelé se tak mohli soustředit na tvorbu textů a nikoli na to, že se například pracně vložený obrázek nenávratně přesouvá na jinou tiskovou stránku :-). Díky možnosti trvalého vypnutí přeformátování bylo možné 1st Word Plus použít i jako ASCII (programátorský) editor.

Obrázek 23: 1st Word Plus – přehledný dialog pro nastavení parametrů stránky (dnes jsou tyto parametry skryty v mnohem složitějších formulářích).

O možnosti vkládání obrázků (kompatibilních například s programem Neochrome) do vytvářeného dokumentu jsme se již zmínili, takže ještě dodejme, že existovalo několik utilit, které možnosti textového procesoru 1st Word Plus rozšiřovaly. Zejména se jedná o doplnění o mail merge, což byla především v minulosti často žádaná vlastnost používaná zejména v kancelářích. Taktéž byl dostupný rozšiřitelný slovník obsahující přibližně 40000 slov, drivery pro různé tiskárny apod. První verze tohoto procesoru byla dodávána společně s počítači Atari, další již byla prodávána, a to původně za poměrně nízkou cenu 99,50 dolarů.

Obrázek 24: 1st Word Plus – parametry pravítka, kterým se mj. volí i styl odstavce.

Obrázek 25: 1st Word Plus – jedna z pomocných utilit, konkrétně tato slouží pro mail merge.

Obrázek 26: 1st Word Plus – jedna z pomocných utilit, konkrétně tato slouží pro mail merge.

7. Textové procesory s grafickým uživatelským rozhraním na mikropočítačích IBM PC

Kromě osobních mikropočítačů založených na mikroprocesoru Motorola 68000 (Amiga, Atari ST, Macintosh) se v osmdesátých letech minulého století rozšířily i osobní počítače kompatibilní s IBM PC a již v závěru této dekády bylo zřejmé, že řada PC i přes mnohé technologické nedostatky nakonec jakožto „komodita“ zvítězí v soutěži o to, která architektura osobních počítačů přežije. Z předchozích částí tohoto seriálu již známe textové editory pracující v textových režimech, ovšem řada PC podporovala i práci v režimech grafických. Některé modely IBM PC XT sice byly dodávány s grafickým adaptérem MDA (Monochrome Display Adapter) pracujícím pouze v textovém režimu, ovšem všechny další grafické karty, počínaje kartou CGA (Color Graphics Adapter), přes EGA (Enhanced Graphics Adapter) a Hercules, a konče kartami VGA (Video Graphics Array) i různými variantami SVGA (Super VGA), již grafické režimy podporovaly.

Obrázek 27: Firma IBM navrhla svůj první grafický adaptér MDA takovým způsobem, že dokázal pracovat pouze v textovém režimu.

S příchodem grafických režimů bylo pouze otázkou času, kdy výrobci textových procesorů využijí všech možností, které jim tyto režimy nabízí. Zpočátku se však podpora grafických režimů omezila na zobrazení náhledů na tiskové stránky, zatímco vlastní editace textu byla stále prováděna v režimu textovém (viz též první kapitolu). Tento způsob práce, který již z principu neumožňoval skutečný WYSIWYG (What You See Is What You Get, se zpočátku používal u všech čtyř výše zmíněných profesionálních textových procesorů: WordStaru, Microsoft Wordu, WordPerfextu i XYWriteru. Teprve až příchod systému Microsoft Windows znamenal, že se výrobci těchto textových procesorů přeorientovali na skutečný WYSIWYG. Dnes se však ještě nebudeme tímto směrem vývoje grafických uživatelských rozhraní zabývat a zůstaneme u systému DOS a textových procesorů, které si musely veškeré GUI obstarat samy, což vedlo ke vzniku jak poněkud kuriózních rozhraní (například se jedná o jednokurzorový systém u aplikací Text602 1.x, 2.x a 3.0, který pravděpodobně nemá jinde obdobu :-), tak i naopak grafických rozhraní na profesionální úrovni (E.T.Klasik a částečně MAT).

Obrázek 28: Alternativou k video adaptéru MDA byla grafická karta CGA, která standardně podporovala čtyřbarevný grafický režim s rozlišením 320×200 pixelů (viz tento screenshot z dobové hry King's Quest), popř. monochromatický grafický režim s rozlišením 640×200 pixelů. Jak je z tohoto obrázku patrné, je malý počet barev kompenzován ditheringem, který ovšem při relativně malém rozlišení situaci snad ještě více zhoršuje. Paradoxní je, že většina rozšířených osmibitových počítačů dokáže – a to dokonce s poloviční velikostí obrazové paměti – tento obrázek zobrazit mnohem lépe.

8. Přednosti a zápory grafického režimu použitého pro textové editory

V první kapitole jsme si řekli, že všechny čtyři nejvýznamnější textové procesory určené pro operační systém DOS pracovaly standardně v textových režimech, což se může na první pohled zdát poněkud paradoxní, protože tyto režimy (zdánlivě) nenabízejí oproti plnohodnotným grafickým režimům žádné přednosti. Ve skutečnosti však tvůrci aplikací (a to nejenom textových procesorů, ale zejména programátoři her, grafických editorů a CAD systémů) využívajících na počítačích IBM PC grafiku, museli řešit jak problémy s kompatibilitou jednotlivých grafických adaptérů, tak i výkonnost svých aplikací.

Obrázek 29: Malé porovnání možností grafické karty CGA (viz obrázek číslo 28 z předchozí kapitoly) s možnostmi Amigy. Na této obrazovce ze hry Chaos Engine je na systémech podporujících televizní normu NTSC využit grafický režim s rozlišením 320×200 pixelů s 32 barvami.

Problematika kompatibility grafických režimů byla poměrně závažná, protože samotný operační systém DOS neobsahoval prakticky žádnou podporu pro nastavení grafických režimů ani pro provádění rastrových operací: vykreslení textu, vykreslení úsečky atd. Určitá podpora pro tyto operace sice existovala v BIOSu, ovšem kromě nastavení grafického režimu byly všechny další grafické funkce nabízené BIOSem velmi pomalé a po praktické stránce takřka nepoužitelné (ostatně i samotné nastavení grafického režimu bylo možné provést mnohem rychleji, než pomocí funkcí BIOSu, ovšem použití BIOSu se považovalo za bezpečnější způsob).

Obrázek 30: Verze hry Pacman pro počítače vybavené grafickou kartou CGA. Kvůli podpoře pouze dvou fixních barvových palet (maximálně 4 barvy) a neexistenci spritů je tato verze Pacmana paradoxně horší než její konverze určené pro osmibitové domácí počítače.

I problém výkonnosti aplikací využívajících grafické režimy byl závažný, protože grafické karty až do příchodu některých adaptérů SVGA neobsahovaly žádnou podporu pro akceleraci grafických operací. To mj. znamenalo, že například textový editor musel při posunu editované stránky na obrazovce (scrollingu) přenést obsah celé grafické paměti a navíc musel dokreslit nové řádky na začátku či naopak na konci obrazovky. Samotný přenos obsahu grafické paměti byl v té době poměrně náročnou operací, protože to například znamenalo při každém posunu stránky o jeden textový řádek přenést v případě grafického režimu 640×350×16 (EGA) celkem 110 kB a u grafického režimu 640×480×16 (VGA) dokonce 150 kB dat přes poměrně pomalou sběrnici ISA (scrolling v textovém režimu 80×25 znaků byl ovšem proveden přenosem pouhých 4 kB dat). Není tedy divu, že práce v grafickém režimu nebyla ze strany profesionálních textových procesorů zpočátku podporována, protože se u nich preferovala spíše rychlá reakce na všechny příkazy zadávané uživatelem.

Obrázek 31: Textový procesor Text602 zobrazený kartou CGA (skutečný obraz má ve skutečnosti jen 200 řádků, nikoli 400, protože pixely neměly čtvercový tvar).

9. Text602 aneb tuzemská klasika

Při zmínce o textových editorech/procesorech, které na osobních mikropočítačích IBM PC používaly vlastní grafické uživatelské rozhraní samozřejmě není možné opomenout tehdejší tuzemskou jedničku na poli aplikací určených pro zpracování textů. Jedná se o slavný textový procesor Text 602, který byl po mnoho let – a v některých úřadech a státních podnicích pravděpodobně dodnes je – považován za standard pro tvorbu textových dokumentů. To však v mnoha případech vedlo k vytvoření špatných návyků při práci s textem u mnoha uživatelů, protože Text 602 se v některých ohledech podobá spíše jednodušším textovým editorům (ASCII editorům) než plnohodnotným textovým procesorům (zarovnávání do sloupců pomocí mezer je jen jedním ze špatných návyků).

Obrázek 32: Textový procesor Text602 zobrazený grafickou kartou EGA v rozlišení 640×350 v šestnácti barvách.

Pojďme si nyní popsat některé základní parametry této aplikace. Jedná se o textový procesor, který bylo možné ještě ve verzi 3.0 provozovat i na obyčejném IBM PC XT s grafickou kartou CGA, přičemž byly podporovány i další grafické karty, včetně EGA, Herculesu, VGA a AT&T (poslední zmíněná karta byla použita například i v populárním subnotebooku Quaderno).

Obrázek 33: Textový procesor Text602 spuštěný na počítači s monochromatickou grafickou kartou Hercules (přesněji řečeno na emulátoru takového počítače).

10. Základní vlastnosti textového procesoru Text602

Vzhledem k tomu, že textový procesor Text 602 využíval grafický režim, bylo v něm možné bez jakýchkoli vážnějších omezení používat znaky s nabodeníčky (české, slovenské, polské a další národní znaky s akcenty), azbuku, řeckou abecedu atd. (vždy však pouze 256 znaků, na rozdíl od WordPerfectu, který v jednom dokumentu podporoval více kódových stránek). To bylo v našich končinách velmi důležité, protože především majitelé grafických karet CGA a Hercules nemohli v textovém režimu jednoduše změnit znakovou sadu, protože ta byla uložena v paměti ((E)P)ROM, kterou bylo nutné například pro použití tuzemských akcentovaných znaků vyměnit nebo přeprogramovat. U aplikace Text602 tento problém zcela odpadl a navíc se v grafickém režimu mohly zobrazit všechny podporované styly písma: tučné písmo, kurzíva, vysoké písmo (na dva řádky), široké písmo, vysoké a současně široké písmo, horní index, dolní index a podtržené písmo. V grafickém režimu se mohl zobrazit i náhled celé tiskové strany, na němž bylo možné zkontrolovat například umístění čísel stránek atd. Jak pro editaci, tak i pro výsledný tisk se však používalo pouze neproporcionální písmo, na rozdíl od WordPerfectu nebo Wordu.

Obrázek 34: Textový procesor Text602 zobrazený poměrně neznámou kartou MCGA, která v režimu nejvyššího rozlišení 640×480 měla jen jednu bitovou rovinu a tím pádem podporovala pouze současné zobrazení dvou barev.

Výše zmíněný problém pomalého scrollingu v grafických režimech byl vyřešen velmi šikovným trikem – pokud počítač nestihl překreslit celou obrazovku (například při držení klávesy Page Down nebo klávesy pro ovládání kurzoru), překreslil se pouze horní a spodní okraj, což pro rychlou orientaci v textu dostačovalo. Toto řešení je mimochodem mnohem lepší než zdlouhavé pokusy o přesné překreslení celého textu tak, jak to například dělá Word for Windows nebo LibreOffice. Pravděpodobně taktéž kvůli rychlejší práci s textem neuměl textový procesor Text 602 automaticky přeformátovat odstavec během běžných editačních operací, což například znamenalo, že po vložení nějakého textu (zbytek se odsouval mimo tiskovou stranu) bylo nutné odstavec navíc automaticky nebo ručně přeformátovat, včetně volitelného zarovnání textu a/nebo dělení slov. V textu nebylo možné používat nedělitelné mezery, což někdy při přeformátování způsobovalo problémy.

Jednou z horších vlastností Text 602 byla existence pouze jednoho společného kurzoru namísto samostatného textového kurzoru a kurzoru myši.Tento jediný kurzor se mohl ovládat jak klávesnicí, tak i myší – v praxi tedy dotyk myši znamenal, že se kurzor přesunul a všechny editační operace se začaly provádět na novém místě (nejvíce se tato vlastnost negativně projevila při „kreslení“ tabulek pomocí grafických znaků). Teprve až od verze 3.1 se začaly používat kurzory dva, jak je tomu i v dalších aplikacích s GUI. Naopak byl dobře vyřešen tiskový systém, který byl modulární a konfigurovatelný, protože pro každý typ tiskárny existoval textový konfigurační soubor se seznamem řídicích kódů tiskárny, což mj. znamenalo možnost snadných úprav těchto souborů pro různé modely tiskáren. V současnosti je samozřejmě tiskový subsystém součástí operačního systému, což však v případě DOSu platilo pouze na zcela základní úrovni nedostatečné pro potřeby textových procesorů.

Obrázek 35: Nejlepší rozlišení i největší počet barev pro textový editor Text602 nabízela grafická karta VGA – 640×480 pixelů v šestnácti barvách (editor však ve skutečnosti využíval jen podmnožinu této barvové palety).