Na úvod ještě doplním jednu odpověď, na kterou jsem minule pozapomněl a která je také dost zásadní:
Proč by programátoři měli dále pokračovat v dodávání kódu, když na něm nemohou nijak vydělat?
Psaní Open Source může být (a většinou i je) velice prestižní záležitostí. Je přeci zcela jisté, že lidé jako Linus Torvalds nebo Alan Cox se o budoucnost rozhodně bát nemusí. Jméno vývojaře svazané s nějakým významným produktem je tedy tou nejlepší referencí, jakou si dotyčný může přát.
Je software (spotřební) zboží?
Proč by se ale najednou trh měl stát soutěživým a změnit se na spotřební? Odpovědmi jsou standardy, Internet a sám Open Source.
Správnou cestou pro tvorbu aplikace (za použití myšlení z roku 1990) je vzít kopii Visual Basicu nebo PowerBuilderu, vytvořit nějaký Windows program a ten pak nainstalovat na všechna uživatelská PC. Když je pak potřeba provést upgrade, znamená to další procházku.
Nyní zpět do současnosti. Dnešní správnou cestou pro tvorbu software je jeho umístění na centrální server s tím, že se na něj uživatelé pak jen odkáží (třeba web aplikace provozovaná v prohlížeči). Upgrade pak znamená jen změnu programu na jednom místě (a pro uživatele třeba jen obnovu stránky v prohlížeči).
Pokud tedy zůstaneme u příkladu webové aplikace, dostáváme se k oněm zmiňovaným standardům. Víme, že zde figurují termíny jako HTTP protokol, kterým se serverem komunikujeme, nebo HTML kód, který nám pak prohlížeč zpracuje a případně i vhodně zobrazí ;) Ale kde figuruje nějaká výrobní značka? Ani prohlížeč a ani uživatel se nijak nestarají, čí produkt to vlastně běží jako server. Stejně to platí pro další internetové standardy, jako je třeba SMTP nebo LDAP. Právě standardy učinily ze serverů, které je implementují, spotřební zboží. Standardy tedy vládnou a každý si může hrát ;)
Oblíbená taktika dodavatelů – vytváření rozdílnosti – zde příliš dobře nefunguje. Odlišnosti totiž standardům nepřejí. Dá se přímo říci, že více znamená méně. Produkt, který očekávané standardy nesplňuje, je totiž téměř automaticky neschopen přežití v prostředí internetového ekosystému (výjimkou možná může být jen MS, který se prosazuje silou). Všechny případně zbytečné (a přebytečné) vlastnosti, kterými se jinak chlubí, mu nijak nepomohou. Internetové standardy a protokoly prostě vládnou železnou pěstí. Tento stav tu je (a zdá se, že i zůstane), jakkoliv jej některé firmy můžou nenávidět.
Každý standard (či protokol) je pak věrně implementován minimálně jedním Open Source produktem. Tento fakt také zajišťuje čestnost komerčních implementátorů, neboť jakákoliv OS implementace nepřeje kartelům (viz např. vznikající společenství výrobců aplikačních serverů, které se dostává pod tlak ze strany OS produktů JBoss a Enhydra).
Takže nakonec se tak zase dostáváme k soutěživému spotřebnímu trhu. A protože již víme, že v takovém trhu se cena díla blíží výrobním nákladům, můžeme při nulových výdajích ospravedlnit i nulovou cenu.
Kdo bude investovat do vývoje software, když neexistuje jistá návratnost?
Opět se vracíme k otázce, jak jen může být cena software nulová. Ani OS produkty přece nevznikají nějakou magickou cestou a jejich vývoj si zcela jistě žádá nějaké významné úsilí/výdaje (minimálně čas potřebný pro vývoj). Jak tedy vůbec může být koncová cena produktů nulová?
Prodej pod cenou je v mnoha zemích chápán jako predátorský. V mezinárodním měřítku se mu pak říká „dumping“. Je i Open Source vinen z používání těchto praktik? Pokud by nebyl kontrolován, mohl by přeci zničit komerční odvětví. A kdo by investoval do vývoje software, pokud nemá vyhlídky na návratnost investičních nákladů?
Odpovědi jsou celkem překvapivé, protože se tak úplně neřídí předpoklady, na které jsme zvyklí.
Začneme tím, že pokud by Linux vyvíjela komerční firma, nikdy by nemohl být zadarmo. Komerční společnosti musí vykazovat návratnost investic. Nemohou plýtvat penězi vzdáváním se svých produktů. Takže i když dodatečné šíření produktů nic nestojí, původní výrobní náklady se musí rozložit mezi mnoho kopií, aby se tímto způsobem zajistila návratnost všech vkladů.
Aby tento model fungoval, musí být software chápán jako fyzický produkt. Kopírování software někým jiným než autorem musí být označeno jako zločin a možnost nekonečné kopírovatelnosti, vlastní všemu software, pak musí být omezena zákonem. Pouze tak může tento model fungovat. Což je ostatně přesně to, jak to dnes známe. Je také potřeba si uvědomit, že tento systém pracuje na principu umělých omezení. Je fyzicky možné a ekonomický přijatelné vytvořit tolik kopií, kolik svět potřebuje. Je to ovšem trestné. Takže ten, kdo daný produkt potřebuje, ale přitom si nemůže dovolit jeho cenu, se bez něj prostě musí obejít. To je jediná možná legální varianta (ačkoliv náklady na pořízení další kopie by byly zanedbatelné). Z pohledu splečnosti je to cena, která se platí za stávající komerční způsob vývoje software.
Nyní zvažme alternativní investiční přístup. Pokud by se cena vývoje dala chápat jako odepsatelný náklad, pak by software byl osvobozen od nějaké potřeby vykazovat návratnost investic. Nebylo by tedy potřeba uměle omezovat schopnost kopírovatelnosti. Odpadla by i nezbytnost restriktivní legislativy. Co by pak z pohledu společnosti (society) mohlo být ještě výhodnější?
Přílišné náklady ovšem nemohou být jen tak odepsány. Je třeba je umořit přes dostatečně velký počet jednotek. Tady se stává neocenitelnou další vlastnost software, a to fakt, že na jeho tvorbě se snadno mohou podílet stovky nebo dokonce tisíce programátorů.
Z tohoto úhlu pohledu má totiž Open Source daleko přirozenější a efektivnější způsob vývoje software. Nechá se prostě pracovat větší počet vývojářů na jednom kusu software. Většina z nich se této činnosti věnuje méně než pár hodin denně a nevadí jim toto úsilí prostě odepsat (ve významu finační (ne)návratnosti). To způsobuje, že jsou Open Source operační systémy a přidružený software zadarmo pro každého. Držením důležitých produktů jako Linux stranou od běžného komerčního zájmu společnost tedy značně získává.
Také by se mohl očekávat finanční podíl ze strany firem, které na OS staví svou obchodní strategii (hw, služby atd.).
Open Source může mít své místo, ale uzavřené komerční produkty budou dál vládnout
Sice jsme si již ukázali, že OS je životaschopný, ale není tvrzení, že porazí své komerční soupeře, přeci jen poněkud přehnané? Není řada komerčních protějšků daleko v předstihu? Jak se kupříkladu může srovnávat taková PostgreSQL s databází od Oracle? Zákazníci nebudou používat produkt jen proto, že je zdarma, raději si zaplatí za kvalitu.
Tady se hodí uvést příběh, ve kterém dva muži potkají tygra v džungli:
Jeden z nich si začne nasazovat své běžecké boty a druhý mu překvapeně šeptá: „Zbláznil jsi se? Nemůžeš přeci doufat, že předběhneš tygra.“
Jeho společník mu odpoví: „Nemusím předběhnout jej. Stačí, když předběhnu tebe.“
Open Source nemusí být nezbytně lepší než jeho komerční protějšky. Stačí, aby byl natolik dobrý, že pokryje požadavky uživatelů. Proč by zákazník měl platit za vlastnosti, které nepotřebuje? Opravdu potřebuje databázi s integrovaným web serverem? Java Virtual Machine? Nebo řadu jiných vymožeností, které vůbec neplánuje použít? Ne? Tak proč platit za Oracle 9i? PostgreSQL umožňuje vytvořit tabulky, vyplnit je, umí obsloužit SQL dotazy a poskytuje rozumný výkon. Není to dost? Pro běžného uživatele a tedy 90 % trhu? PostgreSQL tedy nemusí předběhnout tygra, že?
Jedná se samozřejmě o ekonomický argument, nikoliv technický. Chybí tu ona tvrzení, že Open Source produkty se vyvíjejí rychleji, že opravy existujících chyb vznikají dříve, a tedy, že jednoho dne budou tyto produkty lepší než komerční konkurence. To teď ale nikoho netrápí a celkem ani nezajímá. V určitém okamžiku mohou komerční firmy omezit své podnikání jen na prodej specializovaných řešení, které 90 % zákazníků nepotřebuje, zatímco software pro běžné potřeby bude k dispozici všem zdarma. OS programy se budou řídit standardy a komerční (uzavřené), se speciálními nestandardními vlastnostmi, budou vlastně přesně tím, čím chtějí být – uzavřeným a nestandardním programem.
Je to tedy komoditizace trhu, která může vytlačit komerční software a hlavní proud nasměrovat na Open Source.
Zákazníci nikdy nebudou věřit něčemu, co je zadarmo
To zní všechno moc pěkně na úrovni teorie, ale když se podíváme na vlastní pronikání OS na trh, jedná se o proces značně pozvolný. Není to proto, že zákazníci prostě nebudou něco, co je jen tak zdarma, respektovat a důvěřovat tomu?
V ekonomice existují dvě kategorie – konkurence a náhražka (competing). Konkurence je jiný produkt ve stejné kategorii, zatímco náhražka je v jiné kategorii, ovšem s hodně podobnou funkčností. Jestliže kupříkladu nemáte rádi Nescafe, můžete si oblíbit značku Moccona (konkurence). Pokud si ovšem přečtete, že kafe vám může škodit, klidně skončíte u čaje. Jistě, není to ten samý produkt, ale klidně se s ním dá vyžít. Toť ona náhražka.
Je mnohem obtížnější přesedlat na náhražku než na konkurenční produkt, ale i to je možné, pokud existují závažné důvody. Open Source software je náhražkou (ne konkurentem) pro celou řadu komerčních produktů. Požaduje jiné myšlení a ochotu pracovat s rozdílnými vývojovými a podpůrnými mechanismy. Proto také není přijímání OS až tak přímočaré.
Jak v případě konkurenta, tak náhražky je argument „dostatečně dobrý“ legitimním důvodem k přechodu na OS, kdy cena je mnohem nižší (což je to, co OS nabízí). Ovšem u náhražek je ještě třeba změnit uvažování, a to je onen proces, kterým musí zákazníci projít, než nastane plné akceptování OS. A to si žádá čas. Zákazníci nejprve potřebují získat jistotu z příkladu těch, co již tato rohodnutí učinili. Současná situace s OS pak přesně odráží tento stav. Možné úspory a větší úroveň kontroly nad osudem jsou argumenty, které povzbuzují tento přechod. A až se dokončí i onen proces změny myšlení, mohlo by to značně urychlit pád proprietárního software.
Open Source může uvolňovat zdroje, ale žádné nevytváří
Dle některých finančních analýz se zdá, že většina firem vykazujících každoročně lepší zisky tak činí spíše omezením výdajů než nárůstem vlastních výnosů. Omezením plýtvání a zlepšením produktivity tak dojde k uvolnění zdrojů, které až dosud byly uzamčeny ve zbytečných (nedůležitých) procesech. Ovšem nedochází k tvorbě žádných nových hodnot. Nejedná se tedy o nic inovačního. Opravdové bohatství pochází z nových myšlenek a v tomto případě se nezdá, že by jich opravdu mnoho existovalo. Opět tedy existují přirozené limity, kam až se firmy ve svém snažení mohou dostat, než narazí na další mantinely.
Není Open Source něčím podobným? Jistě, umožňuje snížit výdaje, vytváří však něco? Není přece ničím jiným než levnou náhražkou komerčních produktů, takže jeho dlouhodobý význam bude zřejmě spíše okrajový než nějak výrazně revoluční.
Dobrá otázka. Zde leží zásadní rozdíl mezi trhem a veřejností. K hraní si na trhu je potřeba kapitál. Tento fakt tedy automaticky vylučuje všechny ty, kteří prostě nemohou platit. Je ostudné, že ve světě s více než šesti miliardami obyvatel tak zhruba polovina jen zpovzdálí sleduje globální tržiště v akci. V oné polovině tržních vyděděnců se přitom nachází nevyužité mozky, které by v mnoha směrech dokázaly pomoci zlepšit celý svět. Existují přeci problémy, jež je třeba řešit, životní úroveň, kterou je třeba zvednout, a ano, i hodnoty k vytvoření. Ovšem „trh“ tak nečiní dostatečně rychle.
Bůh, vláda, trh a komunita
Existují milióny těch, kteří již celé generace čekají na zlepšení svého údělu. Náboženství slibuje lepší život po životě, ale zdá se, že žádný bůh se nehodí k tomu, aby něco udělal s tím současným. Ve světě, kde socialismus byl pokořujícím způsobem poražen, se dokonce zdá, že vlády se hanbí vydat peníze na nějaký vývoj. Také to vypadá, že každý věří, že vlády musí být nenápadně malé. Trh samotný se tak stal hlavní politicky správnou cestou, jak řešit veškeré problémy. Ovšem, jak jsme již viděli, trh se nezajímá o ty, co nemají co nabídnout (tedy dodavatele), či o ty, co nemají čím platit v roli zákazníků. Ti všichni jsou z pohledu trhu neviditelní.
Proto jsou tito také neschopni pomoci sami sobě. Ovšem pokud by jim byly dány dostatečné nástroje, sami by se dokázali dostat ze své zlé situace. Pak by se i oni stali součástí trhu, který by je srdečně přivítal (ačkoliv v první řadě neměl tu předvídavost pomoci jim na něj vstoupit).
Odkud tedy přijdou tyto nástroje? Ve světě, kde intelektuální vlastnictví má tak hlasité obránce, že lidé jsou nuceni platit za software, informační technologie rozšiřují onu propast mezi mít a nemít – fenomén známý jako digitální rozdělení. Jestliže si výrobci software zaslouží být placeni tak jako dosud, znamená to, že statisíce lidí nebudou mít k software přístup. To je sice férový trh, ale ohavná společnost.
Open Source tedy dělá to, co bůh, vlády a trh nedokázali. Vkládá mocné technologie do rukou nemajetných, ovšem myšlenkami bohatých lidí. Analytici by se mohli přít, zda to je tvoření hodnot, či sotva uvolňování nějakých, ovšem my bychom se mohli spokojit s troškou z obého.
A ano, je to revoluční.
Závěr
Lze tedy z Open Source vydělat peníze? Vzhledem k předchozímu textu je to poměrně hloupá a zbytečná otázka. Existuje veliké bohatství, které bude v příštích měsících a letech vytvořeno skrz Open Source a jen málo z toho bude mít co do činění s penězi. Hodně z toho ovšem umožní lidem pomoci sami sobě a zdvihne jejich životní úrovně. To pro ně dosud neučinil žádný svatý, státník, učenec a rozhodně ne obchodník. Jestliže tento nárůst v celém ekonomickém koláči způsobí proporcionální růst bohatství pro všechny, mohlo by nám to poskytnout i odpověď na onu malichernou otázku.
Ekonomika je celá o lidském úspěchu. To nebyli mimozemšťané, kdo nás dostal z jeskyní na úroveň, kde jsme nyní. Byl to způsob, jakým jsme zorganizovali sami sebe k vytvoření našeho bohatství.
Open Source lidem dává šanci. Láme umělé limity softwarového trhu včerejška a uvolňuje potencionálně neomezený růst. A až se usadí prach, dokonce i ty největší průmyslové výtvory dneška budou stát zakrnělé před stupněm vývoje, jenž Open Source přinese ve svém probuzení. A svět se naučí novou věc či dvě o ekonomice.
ČLÁNKY DO MAILU