Hlavní navigace

Příchod Hackerů: (D)ARPA

16. 6. 2015
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Zkratku (D)ARPA má většina z nás spojenou se zrodem Internetu. Ve skutečnosti je ale Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty místem, kde se zrodily první (více)uživatelské operační systémy, satelitní navigace, telekomunikační a meteorologické družice, neviditelná letadla nebo arsenid gallitý.

V předchozích dílech seriálu jsme mapovali to, jak nadšení pro kybernetiku na východní straně železné opony vedlo na její straně západní k panice, jež nemalou měrou přispěla ke zrodu předchůdce dnešního Internetu, sítě Arpanet. Je tedy na místě věnovat pár dílů také historii agentury, podle níž nesl předchůdce globální počítačové sítě své jméno: (Defense) Advanced Research Project Agency, tedy Agentury (ministerstva obrany) pro pokročilé výzkumné projekty.

Obranná nebo výzkumná?

Závorka v názvu není samoúčelná, agentura (D)ARPA měnila svůj název, přesněji D (Defense) v něm hned několikrát. V roce 1958 byla založena coby ARPA, posléze v roce 1972 se z ní stává DARPA, o jednadvacet let později, v roce 1993, se vrací k původnímu ARPA, aby o tři roky později byla opět označena za „obrannou“.

Stačí se nicméně podívat na okolnosti jejího vzniku v roce 1958 aby bylo jasné, že pojem „obranná“ k ní plným právem patří. Byla přímou reakcí na něco, co USA (a vlastně celý západní svět) vnímaly jako obrovskou hrozbu: když se 26. října 1957 na oběžné dráze ozval svým neúnavným pípáním Sputnik, znamenalo to nejen, že Sovětský svaz je schopen dopravit na oběžnou dráhu osmdesátikilogramový satelit s radiovým vysílačem, ale že může pomocí stejných „nosičů“ dopravit na prakticky libovolné místo na zemi jadernou nálož.

Zatímco Američané své plány oznamovali hrdě a veřejně (plán vypustit umělou družici v rámci mezinárodního geofyzikálního roku (tedy mezi červencem 1957 a prosincem 1958) oznámil prezident Eisenhower již v červenci 1955, sovětské politbyro zahájilo přípravy na vypuštění první družici potichu jen o týden později. Původní plán vypustit obří satelit „Objekt D“ o váze až 1400 kg se třemi metrickými centy vědeckého „železa“ ale nakonec musel být pro nejrůznější technické potíže změněn. To ale byly podrobnosti, které zůstávaly světu skryty. Západní zpravodajské služby sice věděly o projektu rakety R-7 (označované na západě kódem T-3) a o úspěšném testu dalekonosné vícestupňové rakety informovala 27. srpna 1957 také agentura TASS. Co ale západní zpravodajci možná dopodrobna nevěděli, bylo, že i když Sověti zvládli techniku nosných raket, výrazně bojovali s konstrukcí vlastních jaderných hlavic, jejichž makety se při návratu do atmosféry neustále rozpadávaly. To ale pochopitelně nebránilo využít raketu R-7 pro vypuštění malého jednoduchého satelitu. A přesně to bylo navrženo na jaře 1957, když už bylo prakticky jisté, že původní projekt obřího vědeckého satelitu nabírá obrovské zpoždění.

Sputnik: jednoduchý, ale (zejména politicky a propagandisticky) účinný.

Sputnik byl především politickou demonstrací technologické vyspělosti – a tento cíl přes svou jednoduchost (nebo možná právě díky ní) splnil do puntíku. Mimo jiné i proto, že zprávám agentury TASS o úspěšných testech vícestupňových raket na západě až do vypuštění Sputniku nevěnoval téměř nikdo pozornost. Přestože Sověti nebyli ve věci vesmírných programů zdaleka tak otevření jako americká administrativa, nebylo to tak že by, vše připravovali v naprosté tajnosti. Nejpodivnější tak byl vlastně údiv sám, jak to shrnul ve svém komentáři na počátku roku 1958 historik vědy a propagátor kosmonautiky Willy Ley: „Když mi někdo říká, že má raketu, kterou může vystřelit – a o tom jsme věděli i z jiných zdrojů – a říká mi, co hodlá vystřelit a vlastně řekne vše krom konkrétního data, tak proč bych se měl tvářit překvapeně, když se to opravdu stane?“

Přesto byl Sputnik pro americkou veřejnost překvapením a šokem. I to byl důvod, proč se napříště dění, trendům a oznámením přicházejícím zpoza železné opony věnovala mnohem větší (někdy, jako v případě kybernetiky, až nezasloužená) pozornost. A jak jsme si vysvětlili v minulém díle, z dnešního pohledu je to vlastně dobře.

Ale vraťme se ještě na chvíli ze Sputniku: V USA bylo na sklonku roku 1957 jasné, že nechat rozvoj vesmírných letů v soutěži mezi armádou a námořnictvem není nadále politicky (a vlastně ani vědecky) únosné. Projekty jako byl Vanguard amerického námořnictva sice ještě pokračovaly další rok či dva, nicméně už v únoru 1958 prezident Eisenhower schválil ustavení agentury ARPA – coby organizace, která má posouvat hranice technologií a vědy a jít daleko za aktuální požadavky definované – a věnovat se mimo jiné i vesmírnému programu. Byla to právě tato definice, která do čela ARPA přilákala hned na začátku špičkové mozky, jako byl Roy Johnson, jenž odešel ze skvěle placené pozice v General Electric jako ředitel do nově zřízené agentury, přestože zde byl jeho plat jen zhruba desetinový. Jeho ambice byly především v oblasti dobývání vesmíru, a tak když byla o několik měsíců později zřízena NASA (coby civilní agentura) a většina „vesmírných“ prostředků přesměrována do ní, Johnson na svou funkci v čele ARPA rezignoval.

Co tě nezabije…

Byla to ale právě tato na první pohled divná a takřka likvidační změna, co umožnilo, aby se z agentury ARPA stalo místo, kde se skutečně posouvají hranice poznání a vědy. Její specializací se totiž nově staly (a dodnes jsou) vysoce rizikové, ale potenciálně také vysoce přínosné výzkumné projekty. Právě proto se do „obranné“ agentury záhy zamilovali vědci i akademická obec. (D)ARPA totiž představovala jedinečnou příležitost, jak získat poměrně velké prostředky i na ty nejšílenější koncepty.

Na samotném počátku se nicméně výzkum agentury zaměřil na relativně věcná a vojenství blízká témata – zejména v oblasti výzkumu vesmíru (ten ale přešel v roce 1960 definitivně k NASA) obrany před balistickými střelami a detekci pokusných jaderných výbuchů. Už v roce 1959 zde ale vznikl TRANSIT (či NNSS), vůbec první satelitní navigační systém, jehož první satelity se dostaly na oběžnou dráhu v roce 1960, samotný navigační systém fungoval od roku 1964 až do roku 1996 a byl určen primárně pro jaderné ponorky Polaris a později též pro ostatní lodě U.S. Navy.

Prototyp satelitu Transit-1

Slavné prohry

(D)ARPA je obvykle zmiňována v souvislosti s velkými „výhrami“ – ať už to byl zrod Internetu, konstrukce neviditelných letounů, první systémy pro překládání řeči, podpora vývoje autonomních automobilů, arsenid gallitý, který byl používán pro výrobu čipů v projektu Hvězdných válek a v superpočítačích Cray nebo již zmíněný TRANSIT.

Neméně důležité jsou ale prohry, které agentura statečně financuje v rámci své mise posouvání hranic vědy. Patří mezi ně například legendární projekt Orion – obří vesmírná loď poháněná jadernými výbuchy, pokusy použít modely pro finanční trhy k předvídání teroristických útoků, projekt telepatických špionů, hafniové bomby nebo mechaničtí armádní sloni (tématu úspěšných a neúspěšných projektů (D)ARPA věnujeme jeden z příštích dílů).

Ano, neúspěch je součástí naší práce. Ale to je v pořádku – selhání je někdy při hledání nových cest nevyhnutelné. A skutečný neúspěch je, pokud se z toho co se stalo, nepoučíte a přestanete se pokoušet uspět. Musíte to zkusit znovu. A znovu. A znovu.“

Z přednášky Tony Tethera, ředitele DARPA na konferenci DARPATech v roce 2007.

root_podpora

Jednou ze základních vlastností DARPA je, že financuje projekty, o nichž si normální sponzoři (v komerční i akademické sféře) myslí, že jsou to nesmysly. O podpoře i těch nejobskurnějších nápadů rozhodovalo například v roce 2008 na 140 programových manažerů, kteří měli k dispozici 2,9 miliardy dolarů ročního rozpočtu. Jediným limitem toho, co bude financováno, je představivost konkrétního programového manažera a jeho schopnost přesvědčit ředitele agentury, že se jedná o potenciálně zajímavý nápad. „Na to ale máte často necelou půlminutu,“ zmínil v rozhovoru pro New Sciencist v roce 2008 E. Garcia, který na pozici programového manažera působil na přelomu tisíciletí. Programoví manažeři musí být podle něj zároveň nekompromisní a zastavit financování ve chvíli kdy dojdou k závěru, že se výzkum zjevně neposouvá kupředu.

Je to právě tento přístup, jenž byl agentuře (D)ARPA dán do vínku a výrazně rozvinut během 60. let, co vedlo nejen k internetu, ale také k projektům, jako byl Multics – první víceuživatelských operační systém a do jisté míry předchůdce Unics (či moderněji UNIX), NLS Douglase Engelbarta a jeho legendární „Matce všech demo ukázek“ (o níž jsme již psali v článku Douglas Engelbart, Alan Kay a Xerox PARC (GUI 1. část)). 

Odkazy

Byl pro vás článek přínosný?