Minulý týden jsme začali vyprávět příběh vstupu počítačů do světa byznysu a podnikání. Historie britského počítače LEO je ale spíše kuriozitou, jakýmsi prologem předcházejícím historii zrodu mainframe počítačů, které postupně ovládly výpočetní střediska velkých podniků během 50. a 60. let. Na jeho začátku byl „startup“ duchovních otců ENIACu, Johna Mauchlyho a J. Prespera Eckerta, společnost EMCC a její UNIVAC.
Na konci druhé světové války byly v USA dva známé počítačové projekty a týmy: Mark I Howarda Aikena, který počítal ve službách námořnictva a ENIAC Eckerta a Mauchlyho který vlastnila armáda. Vedoucí obou týmů se nicméně značně lišili ve svém pohledu na budoucnost počítačů v poválečném světě. Zatímco Aiken nevěřil v komerční budoucnost počítačů (pronesl jeden z pamětihodných výroků o tom, že v zemi je prostor pro pět, možná šest počítačů), Eckert a Mauchly byli opačného názoru – a také se podle toho na sklonku války začali „zařizovat“.
ENIAC – proces programování
Příběh UNIVACu se svým způsobem začal psát v srpnu 1944, když se konstruktéři legendárního ENIACu, John Mauchly a J. Presper Eckert, společně s dalšími zástupci University of Pennsylvania, dohodli s americkou armádou na projektu nového počítače. Ten měl být, na rozdíl od svého předchůdce, již binární (ENIAC pracoval v desítkové soustavě) a s programem uloženým v operační paměti (ENIAC byl programován pomocí obrovského počtu přepínačů a kabelů, jak jsme popsali v jednom z dílů minisérie věnované historické úloze žen při zrodu počítačů). Eckert a Mauchly měli celý koncept nového počítače v podstatě připraven, když se vyskytl možná očekávatelný, leč nepřekonatelný problém.
Ve stopách Hermanna Holleritha
Práce na EDVACu měly začít po podpisu kontraktu a zřízení počátečního rozpočtu ve výši 100 tisíc dolarů na jaře 1946 (celková cena se nakonec vyšplhala přibližně na půl milionu, přibližně stejně jako byl konečný rozpočet ENIACu). Jenže pravidla pensylvánské univerzity vyžadovala, aby se Eckert i Mauchly vzdali svých duševních práv souvisejících s novým počítačem. Po neúspěšných pokusech domluvit se na spolupráci s IBM či týmem Johna von Neumanna proto oba ještě v březnu 1946 založili vlastní společnost Eckert-Mauchly Computer Corporation (EMCC) a na své univerzitní posty rezignovali.
Bylo jasné, že projekt nového počítače bude nákladný, a tak oba novopečení podnikatelé hledali dostatečně movitého a motivovaného zákazníka. Toho našli na stejném místě jako Herman Hollerith, konstruktér děrnoštítkových strojů a zakladatel CTR (později IBM) před více než půl stoletím. Americký úřad pro sčítání lidu hledal počítač, který by bylo možné využít pro plánované sčítání v roce 1950. Mauchly úřadu nabídl počítač, který pracovně nazval „EDVAC II“, nakonec jej ale přejmenoval na UNIVAC (UNIversal Automatic Computer). Kontrakt na nový počítač byl podepsán v roce 1948 s rozpočtem 300 000 dolarů. Společnost EMCC následně přetáhla z Pensylvánské univerzity několik kvalitních konstruktérů a pustila se do obřího projektu.
Odbočka jménem BINAC
Záhy se ukázalo, že Eckert a Mauchly projekt nového počítače značně podcenili – jak co se času, tak peněz týče. Rozhodli se proto realizovat jednu menší „bokovku“ – zakázku na relativně malý počítač BINAC (BINary Automatic Computer). Ten používal konstrukčně některé prvky z UNIVACu (například paměť se zpožďovací linkou), byl ale o hodně jednodušší – obsahoval celkem jen asi 700 elektronek. Zajímavé bylo, že měl dvě CPU pro porovnávání výpočtů a odstraňování chyb. První zkoušky BINACu byly zahájeny již v únoru 1949, v září 1949 byl dodán zákazníkovi – výrobci vojenských letadel Northrop (dnes Northrop Grumman).
Přestože byl BINAC prvním komerčně dodaným počítačem, jednalo se o natolik nešťastný projekt, že mu toto prvenství nelze plně přisoudit. Počítač totiž správně fungoval jen během testů v EMCC, po dodání do Northropu se jej už nikdy nepodařilo plně zprovoznit. Důvodem byla patrně kombinace poškození po přepravě a faktu, že zákazník nenechal počítač na místě sestavit a otestovat nikým z EMCC (údajně kvůli nutnému utajení). Počítač tak se tak pokoušel odladit a zprovoznit čerstvý absolvent elektroinženýrského oboru – zaměstnanec Northropu. BINAC přesto drží jedno prvenství – jedná se o první počítač dodaný s uživatelským manuálem (ani to ale, podobně jako mnohokrát v následujících desetiletích, ničemu nepomohlo).
Celý problém podle všeho souvisel s obviněním Mauchlyho z najmutí konstruktérů sympatizujících s komunisty senátorem McCarthym. Vše se promítlo nejen do problémů s dodávkou BINACu ale i do prací na UNIVACu, neboť Mauchlymu byl na dva roky zakázán vstup do prostor firmy – musel tak na své části projektu, která se týkala hlavně programování, pracovat ještě v roce 1952 z domova. V té době už ale byla EMCC dva roky minulostí.
Psací stroj, pistole, počítač
Psací stroje stály na počátku historie řady počítačových gigantů (mezi jinými i Commodore Jacka Tramiela, který původně začal s dovozem československých psacích strojů Consul do USA a přeorientoval se na kalkulačky a posléze počítače poté, co japonská konkurence na americkém trhu srazila ceny psacích strojů příliš nízko – i tento příběh jsme již vyprávěli). V případě Remington Rand stály psací stroje takřka u zrodu společnosti i zejména společnost u zrodu psacích strojů.
Do příchodu prvního psacího stroje na trh chybělo v roce 1816 ještě více než půl století – a během oné doby se firma E. Emington a synové stala slavnou v jiné oblasti: výrobě zbraní. Na počátku mladý kovář Eliphalet Remington vyráběl pouze hlavně pušek, poté, co do svého podniku přibral své dva syny, ale začal s výrobou vojenských pušek a posléze i legendárních armádních revolverů – což byl v době občanské války velmi výnosný byznys.
Dva roky po jejím skončení, tedy v roce 1867, si trojice vynálezců panentovala nový stroj – „Type-Writer“. Sholes, Soule a Glidden ale neměli potřebné zázemí pro výrobu svých psacích strojů, a tak svůj patent prodali za 12 tisíc dolarů – k právům se nakonec dostala společnost Remington, která v roce 1873 uvedla na trh první psací stroj Remington No. 1. S ním se zrodila i klávesnice QWERTY, kterou používáme dodnes (navržená mimochodem nikoliv pro co nejrychlejší psaní, ale tak, aby se při rychlém psaní mechanický psací stroj nezasekával).
Jeden z prvních psacích strojů vyrobených firmou Remington a synové (otočení válce – řádkování se provádělo pomocí pedálu).
Přestože psací stroje byly dobrý byznys, zbraně se prodávaly lépe. A tak v roce 1886 společnost Remington a synové prodala celou divizi třem svým někdejším zaměstnancům, včetně práva používat jméno Remington. Nová firma STMC (Standard Typewriter Manufacturing Corporation) si nakonec jméno slavných zbrojařů dala do názvu a od roku 1902 byla známa jako Remington Typewriter Company. Ta se o čtvrt století později sloučila s dodavatelem kancelářského vybavení Rand Kardex Bureau a vznikl Remington Rand – společnost, jež měla za další čtvrtstoletí dodat vůbec první mainframe počítač.
Nový vlastník, noví zákazníci
Přílišný optimismus, špatné plánování, podhodnocené rozpočty, neúspěšný BINAC – to vše vedlo k tomu, že společnost EMCC byla na počátku roku 1950, necelé dva roky po svém založení, na prodej. Objevili se dva zájemci – výrobce pokladen a kancelářských strojů NCR (National Cash Register) a Remington Rand. Druhá jmenovaná společnost byla rychlejší a tak se 15. února 1950 stal výrobce psacích strojů vlastníkem rozpracovaného počítače UNIVAC. Zpoždění projektu ale bylo tak velké, že nebylo možné stihnout původně plánované použití v rámci sčítání lidu v roce 1950. Během vývoje se nicméně podařilo několik původně neplánovaných inovací – zejména využití magnetické pásky coby na svou dobu velmi rychlé externí paměti. UNIVAC tak paradoxně nepracoval s děrnými štítky, přestože jeho hlavními „protivníky“ byly, zejména zpočátku, děrnoštítkové stroje.
Řídicí panel počítače UNIVAC.
První UNIVAC, ten objednaný Úřadem pro sčítání lidu v roce 1948, byl nakonec oficiálně dokončen a předán 31. března 1951 a uveden do provozu v polovině června téhož roku. Až do konce roku 1952 nicméně zůstal v Remington Rand, protože se jednalo o jedinou předlohu, prototyp a zároveň předváděcí stroj. Bylo to chytré rozhodnutí, neboť díky úspěšným předváděcím akcím se Remingtonu podařilo oslovit ještě během roku 1951 hned několik zákazníků – USAF (armádní letectvo dostalo vůbec první „dodaný“ UNIVAC v roce 1952), Armádní mapovou službu (1952), Komisi pro atomovou energii (1953) a také vůbec prvního „komerčního“ zákazníka, společnost General Electric, které byl UNIVAC dodán v roce 1954. Ve stejném roce si svůj vlastní UNIVAC postavila také Remington Rand. Tak či onak, UNIVAC nedokázal, co se první komerční instalace týče, předběhnout britský LEO, o kterém jsme psali minule.
Se slavnostním předáním prvního UNIVACu v březnu 1951 je spojena jedna kuriózní historka. Operátorovi počítače se při předvádění zákazníkovi podařilo omylem stisknout špatné tlačítko a celá páska s předváděcím programem se tak smazala. Operátor nicméně zachoval chladnou hlavu a v klidu pásku vyměnil za program testující všechny standardní funkce počítače. Když test proběhl, došel k výstupní tiskárně umístěné mimo dohled ostatních za kontrolním panelem, sebral zde odložený testovací výtisk s výsledky (omylem smazaného) programu z téhož rána a předal je zákazníkovi.
Fantastická reklama
Samotný UNIVAC byl pochopitelně jen jednou polovinou fenomenálního úspěchu, který se dostavil při sčítání volebních výsledků 4. listopadu 1952. Jejich počítačový odhad pochopitelně neprobíhal v televizním studiu CBS, ale na jednom ze tří v té době fungujících počítačů umístěném v Pentagonu. Tajemstvím úspěchu ale nebyl jen na svou dobu obrovský výpočetní výkon UNIVACu, ale především geniální software, který pro tento účel napsala Grace Hopperová (i jí jsme již věnovali samostatný díl seriálu) společně s Mauchlym a dalšími členy softwarového týmu.
Počítač měl být původně jen drobným zpestřením a doplňkem programu věnovaného sčítání výsledků, nakonec se ale stal, i díky přílišné opatrnosti moderátora a redakce, jeho hlavní hvězdou. Program připravený pro UNIVAC pracoval se statistikami z předchozích prezidentských voleb a extrapolací na základě prvních částečných výsledků. Problém nastal ve chvíli, kdy se odhady počítače začaly dramaticky rozcházet s předvolebními průzkumy a expertními odhady. Po sečtení pouhých pěti procent hlasů totiž UNIVAC předpověděl jednoznačné vítězství Eisenhowera, zatímco v předvolebních odhadech byl favoritem protikandidát Stevenson. Štáb se neodvážil tuto předpověď odvysílat a místo toho moderátor jen ohlásil, že podle počítačové prognózy bude výsledek velmi těsný.
Až později, když už byl Eisenhowerův náskok nepochybný, přiznal moderátor, že počítač odhadoval takřka přesný výsledek již na samotném počátku – byl to právě tento rozpor jednoznačné strojové předpovědi a neochoty jí uvěřit, co udělalo UNIVAC a s ním i ostatní počítače onen listopadový večer slavnými.
Sněhurka a sedm trpaslíků
Byla to sláva, kterou si větší měrou měli nakonec užívat jiní. UNIVAC byl dodán ve 46 exemplářích (poslední v roce 1954) – mimo jiné i proto že se jeho cena vyšplhala na astronomických 1 – 1,5 milionu dolarů. Remington Rand sice v následujících letech uvedl řadu dalších modelů, záhy se ale stal jedním ze „sedmi trpaslíků“ v jejichž čele stála obří Sněhurka – IBM. To už je nicméně jiný příběh.
TV/filmové reklamy na počítač UNIVAC
ČLÁNKY DO MAILU