OpenGL

V dnešní části seriálu o evaluátorech OpenGL si povíme, jakým způsobem je možné zjednodušit a v mnohých případech i urychlit vykreslování Bézierových křivek a ploch. Pomocí dvou nových příkazů lze naráz (tj. bez programové smyčky) vykreslit celou Bézierovu plochu nebo křivku.

Toto pokračování seriálu o OpenGL evaluátorech bude opět věnováno problematice vykreslování Bézierových bikubických ploch. Už ve třetí části seriálu jsme si popsali teorii Bézierových ploch spolu s ukázkou programové implementace. V této části si ukážeme použití evaluátorů pro automatizovaný výpočet bodů ležících na Bézierově ploše.

V tomto pokračování seriálu o OpenGL evaluátorech se budeme zabývat použitím evaluátorů při vykreslování Bézierových křivek. Ukážeme si postup, jakým je možné nejprve zadat řídící body a další parametry Bézierovy křivky a následně Bézierovu křivku vykreslit.

Dnešní pokračování seriálu o OpenGL evaluátorech je věnováno popisu Bézierových ploch, které stále mají velké uplatnění v počítačové grafice, zejména při plátování - pokrývání stěn trojrozměrných těles na sebe navazujícími parametrickými plochami. Při popisu Bézierových ploch se zaměříme zejména na popis Bézierových bikubických plátů, které jsou v OpenGL přímo podporovány.

V dnešním pokračování seriálu o OpenGL evaluátorech si popíšeme způsob vytváření, editace a zobrazení Bézierových křivek, které jsou používány v mnoha aplikacích počítačové grafiky a designu. V demonstračních příkladech si ukážeme programový výpočet Bézierových křivek, abychom si ozřejmili způsob práce s parametrickými křivkami.

Dnešním dnem začíná na Rootu nový seriál, ve kterém se budeme věnovat další pokročilé technice používané při vytváření aplikací s grafickou knihovnou OpenGL. Jedná se o implementaci takzvaných evaluátorů, pomocí nichž je možné jednoduše vypočítat souřadnice bodů, které se nacházejí na parametrické křivce nebo ploše. Evaluátory je možné použít také pro poloautomatické generování normálových vektorů (normál) k povrchu tělesa, barev pro jednotlivé vrcholy, souřadnic do textury apod.

V závěrečné části seriálu pojednávajícím o OpenGL Imaging Subsetu si popíšeme všechna témata i demonstrační příklady, které jsme si probrali v minulých částech. Dále budou uvedeny seznamy funkcí OpenGL Imaging Subsetu s odkazy na díly, ve kterých jsou tyto funkce popsány. Ke konci článku bude stručně nastíněn obsah navazujících seriálů o počítačové grafice.

V předposlední části seriálu pojednávajícího o OpenGL Imaging Subsetu si popíšeme práci s minmax tabulkami, pomocí nichž je možné zjistit minimální a maximální hodnoty barvových složek pixelů zapisovaných do framebufferu. Tyto hodnoty lze použít, podobně jako hodnoty ukládané do histogramu, například ke kalibraci obrazu nebo pro jednoduché prahování. Oproti práci s histogramem je však práce s minmax tabulkami velmi jednoduchá a rychlá.

V dnešním pokračování seriálu o OpenGL Imaging Subsetu si ukážeme práci s histogramem. Pomocí histogramu je možné zjistit zajímavé statistické informace o vykreslovaném obraze. Tyto informace je možné dále použít například pro úpravy obrazu.

Dnešní díl seriálu o OpenGL Imaging Subsetu navazuje na díl předchozí. Dnes si popíšeme jednorozměrné konvoluční filtry, které jsou výpočetně jednodušší než filtry dvojrozměrné. Popíšeme i filtry separabilní, které představují zajímavou možnost vytváření dvojrozměrných filtrů z filtrů jednorozměrných. Na závěr si popíšeme funkce pro povolení a zákaz aplikace konvolučních filtrů a operace použité pro získání hodnot konvolučních filtrů (tj. konvolučního jádra) přímo z framebufferu.

V dnešním dílu seriálu o OpenGL Imaging Subsetu si popíšeme práci s konvolučními filtry. Aplikace konvolučních filtrů na vykreslované pixmapy představuje velmi silný nástroj pro tvorbu různých grafických efektů, jako je rozmazání obrazu, zvýraznění hran nebo vykreslení reliéfních obrazů (emboss).

Tento díl seriálu o OpenGL Imaging Subsetu přímo navazuje na díl předchozí, v němž jsme si popsali, které barvové palety je možné při zpracování rastrových obrazů použít. V dnešním dílu si popíšeme způsob nastavení parametrů, které ovlivňují naplnění barvové palety. Dále budou popsány operace pro zjištění těchto parametrů, změnu barvové palety, načtení barvové palety přímo z framebufferu a změnu části barvové palety.

V dnešním pokračování seriálu pojednávajícím o OpenGL Imaging Subsetu si řekneme, jakým způsobem je možné pracovat s barvovými paletami. Při zpracování pixelů, které se přenášejí z operační paměti počítače do framebufferu, je totiž možné na několika místech vykreslovacího řetězce použít barvové palety, pomocí nichž lze zásadním způsobem změnit vykreslovaný rastrový obraz. Dále si stručně povíme, jakým způsobem je možné přeložit a spustit demonstrační příklady z tohoto dílu.

V dnešním pokračování seriálu o OpenGL Imaging Subsetu si popíšeme způsob práce s takzvanými Pixel Look-Up Tables, což není nic jiného než tabulky, pomocí nichž je možné měnit hodnotu pixelů během jejich zpracování před zápisem do framebufferu.

V dnešní části seriálu o OpenGL Imaging Subsetu si řekneme, jakým způsobem mohou být změněny hodnoty pixelů během přenosu z a do framebufferu. Zaměříme se na operace prováděné jak v "základním" OpenGL, tak i v Imaging Subsetu.

V předchozí sérii článků o grafické knihovně OpenGL jsme se zaměřili především na možnosti vykreslování trojrozměrné grafiky. Na tyto články navážeme pokračováním, ve kterém si popíšeme rozšiřující operace, které lze provádět nad právě vykreslovanými fragmenty a nad pixely uloženými ve framebufferu.

V závěrečné části seriálu o grafické knihovně OpenGL naleznete seznam všech demonstračních příkladů použitých v seriálu. Ke konci článku budou také uvedeny seznamy funkcí OpenGL s odkazy na díly, ve kterých jsou tyto funkce popsány.

Na závěr seriálu o grafické knihovně OpenGL si sepíšeme všechna témata (dnes) i demonstrační příklady (příště), které jsme si v minulých dílech probrali.

V předposlední části seriálu věnovaného grafické knihovně OpenGL si podrobněji popíšeme operace, které se provádějí s fragmenty před jejich uložením do framebufferu.

V dnešním dílu seriálu o grafické knihovně OpenGL si popíšeme význam jednotlivých bufferů (které se mohou nacházet ve framebufferu) a způsob zjišťování aktuální konfigurace framebufferu. Dále si popíšeme pořadí operací a testů, které se s právě vykreslovaným fragmentem provádí před vlastním zápisem do framebufferu.

V tomto pokračování seriálu o grafické knihovně OpenGL si popíšeme možnosti automatického generování texturovacích souřadnic. Tuto techniku lze využít zejména ve dvou případech: zobrazování kontur složitých ploch (při práci s prostorovými tělesy v CAD systémech) a mapování okolního prostředí na zobrazované těleso (tzv. environment mapping).

V dnešním pokračování seriálu o grafické knihovně OpenGL se budeme zabývat modulací textur, pomocí níž je možné kombinovat barvu vypočtenou osvětlovacím modelem s nanášenou texturou. Modulaci je však možné použít i pro různé další zajímavé grafické efekty, například změnu barvy textury.

V tomto dílu seriálu o grafické knihovně OpenGL se budeme věnovat jedné z metod, která je často použita pro změnu barvy nebo nanášené textury vykreslovaných těles. Jedná se o blending, tj. prolínání (míchání) barev vykreslovaného tělesa s pozadím na základě předem zadané míchací funkce.

Tento díl seriálu o grafické knihovně OpenGL je zaměřen na popis formátu rastrového souboru typu TGA, který může být použit pro načítání a ukládání textur do externích souborů. Výhodou TGA formátu při práci s texturami je jeho jednoduchost a možnost uložení obrázků v pravých barvách (true color) i s alfa kanálem (tj. průhledností).

V tomto dílu seriálu o grafické knihovně OpenGL si popíšeme některé formáty rastrových souborů, které lze použít pro ukládání a zpětné načítání textur. Vzhledem k omezenému rozsahu jednotlivých dílů si podrobně popíšeme pouze jednodušší formáty, jejichž implementace v programech je bezproblémová a nevyžaduje ke své činnosti žádné další podpůrné knihovny.

Dnešní díl seriálu o grafické knihovně OpenGL je věnovaný technice mipmappingu, která je často používaná pro zamezení vzniku vizuálních chyb vznikajících v dynamicky se měnících scénách a animacích.

V dnešním pokračování seriálu o grafické knihovně OpenGL si popíšeme způsob, jakým lze nastavit vlastnosti textur. Dále si popíšeme podporu rozšířených formátů textur, která je však dostupná pouze v některých verzích této knihovny.

Dnes navážeme na předchozí díl, ve kterém jsme si popsali základní vlastnosti texturování. Ukážeme si postup, který je při použití OpenGL zapotřebí dodržet, aby byly plochy těles korektně otexturované. Vše si samozřejmě procvičíme na přiložených příkladech.

Tímto dílem seriálu o grafické knihovně OpenGL se začínáme věnovat poměrně rozsáhlé a přitom důležité a zajímavé oblasti polygonální trojrozměrné grafiky. Řeč je o texturování, což je, zjednodušeně řečeno, metoda pro vykreslování trojrozměrných těles, která mají na svém povrchu naneseny rastrové obrazce. Při použití texturování je možné vytvářet a zobrazovat vizuálně složité scény bez větších nároků na výpočetní výkon grafického subsystému.