Původní Newton měl představovat těžkou váhu – doslova i v přeneseném smyslu. Se čtyřmi procesory Hobbit (jednalo se o nízkonapěťové RISC čipy, které vyvinulo a vyrábělo AT&T a používaly se nejen v řadě prvních raných tabletů, ale také v telefonních ústřednách nebo v automobilovém průmyslu). Jenže jak čas postupoval, bylo nejen stále jasnější, že přístroj s cenou 5 tisíc dolarů bude sice na svou dobu nabušený technologiemi, včetně možnosti sestavit bezdrátovou síť pomocí infračervených portů a připojit do ní až pět Newtonů současně, ale zároveň obrovský, těžký a jen obtížně prodejný. Když se navíc ukázalo, že ona bezdrátová síť nefunguje v místnostech se zářivkovým osvětlením, byly nakonec plány na největší Newton uloženy k ledu. Prostřední model vypadl z vývojového a výrobního harmonogramu ještě o něco dříve a tak nakonec po diskusi Michaela Tchaa, který byl odpovědný za marketing novinky, s Johnem Sculleym zůstal pro plánované uvedení v roce 1992 pouze „Junior“.
Zaměření vývoje na jediný model byl dobrý, krok, záhy se ale začalo ukazovat, že nový jazyk Ralph, který byl pro Newton vyvinut (kombinoval výhody Smalltalk a C++) jediný procesor Hobbit prostě neutáhne. Bylo tedy třeba najít jiné úsporné a přitom výkonné CPU – a to nebyl na samotném počátku 90. zrovna lehký úkol.
Acorn Risc Machine, ARM
Příběhu britské společnosti Acorn a zrodu čipů ARM, na jejichž architektuře dnes pracuje drtivá většina mobilních telefonů a tabletů, jsme se v našem seriálu již věnovali, proto jej zde nebudeme celý vyprávět znovu. Co jsme ale v onom vyprávění nezmínili, byly důvody, které Apple k Acornu přivedly – vedle nedostatečného výkonu Hobbita, to byl i požadavek AT&T aby v Apple investovali milion dolarů pro pokrytí nákladů na integraci jejich CPU do Newtonu. V Apple se tedy rozhodli najít náhradu – a v tomto snažení se spojili s automobilkou Ford. Našli ji v podobě britského Acornu, jejichž procesory ARM byly výrazně výkonnější i úspornější než Hobbit. Takřka přesně před 25 lety, 8. září 1990 koupila společnost Apple 43 % podíl v ARM, který byl oddělen jako divize od Acornu a následně přejmenován z Acorn RISC Machine na Advanced RISC Machines.
Mozkem Newtonu se měl stát procesor ARM6. Přestože byl ve všech směrech lepší, než původní CPU, nárokům jazyka Ralph nestačil, a tak bylo nutné jej přepsat, osekat a zjednodušit. Tato „odlehčená“ verze dostala jméno Dylan (DynamicLanguage), což se ale ukázalo jako nešťastná volba. V duchu cimrmanovské absurdity podal na Apple žalobu Bob Dylan (vlastním jménem ovšem Robert Allen Zimmerman), který sám svůj pseudonym „uzmul“ velšskému básníkovi Dylanu Thomasovi. Spor nakonec skončil mimosoudním vyrovnáním.
Osobní digitální asistent, PDA
Apple Newton pochopitelně nebyl znám coby tablet. O zařízeních tohoto typu se někdy hovořilo jako o tabulkách („slate“), počátkem roku 1991 ale dostaly nové označení: PDA. John Sculley, který se od předchozího roku aktivně zapojoval téměř výhradně v oblasti vývoje nových produktů, měl totiž 7. ledna 1992 plenární přednášku na veletrhu CES. Celou ji věnoval tématu digitální konvergence – sbližování světa počítačů se spotřební elektronikou a běžnou denní agendou a o zařízeních, která budou její klíčovou součástí, hovořil jako o „osobních digitálních asistentech“ (Personal Digital Assistant, PDA). A tak se stalo, že devadesátá léta i počátek 21. století nepatřila ani tabulkám, ani tabletům, ale PDA – dokonce i první chytré telefony, které kombinovaly PDA a telefon, byly ještě před deseti lety často označovány „PDA-phone“ a nikoliv „smartphone“.
Problém byl v tom, že už na počátku roku 1992 bylo jasné, že původní datum uvedení na trh v témže roce je nereálné. Newton byl stále neodladěný, padal, přehříval se a měl řadu neduhů. Během roku 1992 se sice podařilo první veřejné, ovšem pouze s přístroji propojenými se stolním Macintoshem, jinak byly příliš nestabilní. Přesto byla reakce médií a odborné veřejnosti doslova nadšená – a řada dalších výrobců se rozhodla pokusit co nejrychleji přijít s vlastními „kopiemi“, z nichž některé, jako byl PenPad britského Amstradu, se na trh dostaly několik měsíců před Newtonem a byly výrazně levnější. PenPad ale záhy skončil špatně – přestože se nejednalo o úplně špatný přístroj, byl omezen technologií své doby i výrobní cenou a nakonec se vyprodával za 50 liber – polovinu výrobních nákladů.
Nedopečený tablet
Newtonu bylo mezitím stanoveno nové datum uvedení na trh – konec července 1993, termín ale nebyl oznámen veřejně. Vývoj a výrobu zároveň převzala divize spotřební elektroniky Apple. Vývoj nabíral obrátky, což vedlo k přetěžování vývojářů a skončilo dokonce sebevraždou jednoho z programátorů. Projekt nabíral na velikosti – kód napsaný pro Newton se blížil hranici tři čtvrtě milionu řádek. Na lednovém CES 1993, přesně rok a den po Sculleyho projevu o budoucnosti PDA, byl Newton předveden již nepřipojen ke stolnímu počítači. Na německém CeBitu o několik měsíců později čekalo Apple nemilé překvapení v podobě již zmíněného Amstrad PenPad a také neúspěšné demo, během kterého Newton doslova stávkoval. Bylo jasné, že k dokončení chybí prvnímu „tabletu“ Apple ještě přinejmenším několik měsíců – ještě na počátku května bylo neopravených a známých 3700 (!) softwarových chyb. Bylo proto rozhodnuto, že první série zhruba 4 tisíc Newtonů bude vyrobena s betaverzí software a používána výhradně jako demo zařízení na prodejnách.
H1000 – vůbec první série Newtonu – pohled na „železo“.
Krátce před uvedením Newtonu donutila správná rada Apple Sculleyho k rezignaci, neboť hospodářské výsledky společnosti byly velmi neutěšené (ztráta bezmála 200 milionů dolarů za čtvrtletí). Newton tak v Apple přišel o svého hlavního „sponzora“ a aby toho nebylo málo, uvedlo AT&T na trh svůj tablet PenPoint. Po dlouhých šesti letech vývoje předběhlo Newton několik (v řadě směrů možná slabších) konkurentů a oficiální uvedení na trh v létě 1993 tak bylo úspěšné, nestalo se ale tolik očekávanou revolucí. Newton byl v době svého uvedení na trh stále neodladěný, s řadou drobných softwarových chyb a velmi kritizovanou kvalitou rozpoznávání ručně psaného textu.
Problém s rozpoznáváním se nakonec podařilo vyřešit (váže se k tomu poněkud záhadná historka, kterou jsme zmínili v předchozím dílu seriálu) – stal se na dlouhou dobu jedním z nejlepších, stejně jako většinu dalších chyb, nicméně Newton se na dlouhou dobu stal předmětem vtipů a televizních stand-up skečů.
Model Newton Message Pad 100.
Nepřítel číslo jedna
Newton si nakonec získal poměrně dost příznivců – nebyl sice revolucí, jakou Sculley očekával, nicméně Apple se podařilo vytvořit malý ekosystém tvořený jednak jeho vlastními modely (těch bylo nakonec během pěti let uvedeno sedm) a dále modely Motoroly (Marco), Sharpu (ExpertPad PI-7000 a 7100), Digital Ocean (Tarpon, Seahorse), Semensu (Note Phone) a Harrisu (SuperTech 2000). Problém ale byl v tom, že nakonec získal příliš silného vnitřního nepřítele – Steva Jobse, který se v roce 1997 vrátil, aby postavil Apple zpět na nohy. Jednou z jeho prvních obětí byl právě Newton. Jobs měl k němu řadu výhrad – často je citován jeho výrok (na adresu stylusů, kterými se na rezistivní displej PDA, Newton nevyjímaje, psalo), který pronášel mávaje přitom rukama, „Bůh nám dal deset stylusů. Není třeba vynalézat další.“ Svému životopisci Walterovi Isaacsonovi k tomu později řekl:
„Kdyby byl Apple v méně obtížné situaci, asi bych se snažil vymyslet, jak to udělat, aby Newton skutečně fungoval. Nedůvěřoval jsem lidem, kteří za tím stáli. Něco mi říkalo, že je za tím opravdu dobrá technologie, kterou ale podělalo špatné vedení. Když jsem to zavřel, uvolnil jsem několik skvělých konstruktérů, kteří mohli začít pracovat na nových mobilních zařízeních. A nakonec jsme to udělali správně, když jsme se dostali až k iPhonům a iPadu.“
Z knihy Waltera Isaacsona „Steve Jobs“
Éra Apple Newton skončila po necelých pěti letech 27. ledna 1998. Zanechala nám ale spoustu skvělých odkazů – od konceptu PDA, z nějž se přes výborné PalmPiloty a ve své době užitečné PocketPC vyvinuly dotykové chytré telefony na straně jedné a tablety na straně druhé, přes mobilní procesory ARM, jejichž architektura pohání drtivou většinu mobilních zařízení až po původní myšlenky inteligentních digitálních asistentů, které se staly realitou s příchodem Siri, Cortany nebo Now. Původní investice do vývoje Newtonu, přes 100 milionů dolarů, se tak Apple, i nám všem, bohatě vrátila.
Různé modely Newton s klávesnicemi a paměťovými kartami.
Sbírka původních reklam na Apple Newton
ČLÁNKY DO MAILU