Často můžete slyšet, že Linux je produktem internetu. Jak se ale z Linuxu k této síti sítí připojit? Jaký prohlížeč použít? V jakém programu psát a číst e-maily? Odpověďi najdete na následujících řádcích.
Často můžete slyšet, že Linux je produktem internetu. Jak se ale z Linuxu k této síti sítí připojit? Jaký prohlížeč použít? V jakém programu psát a číst e-maily? Odpověďi najdete na následujících řádcích.
Připojení přes dial-up
Pro připojení k internetu se v menších firmách ještě stále používají telefonní linky. Je třeba mít zřízen účet u poskytovatele internetu (Internet Provider), přes kterého se budeme připojovat. Nejdůležitější je mít zařízení, pomocí kterého propojíme počítač s naší telefonní linkou. Takovým věcičkám se říká modem. Připojování k internetu pak probíhá tak, že pomocí modemu vytočí počítač telefonní číslo poskytovatele internetu, dohodne se s modemem na druhé straně, a ten nám intenet zpřístupní. Pokud budeme chtít připojení ukončit, jednoduše počítači sdělíme, ať zavěsí. Po celou dobu, co jsme k internetu připojeni, je naše linka obsazena – z hlediska telefonních ústředen se jedná o obyčejný hovor.
V podstatě rozlišujeme dva druhy modemů: interní a externí. Od nich se pak odvíjí ještě další dělení. Interní modemy jsou takové, které se musí instalovat dovnitř vašeho PC (musíte otevřít kryt počítače a modem zastrčit do některé z vnitřních zásuvek – slotů). Naproti tomu klasické externí modemy jednoduše zapojíte do sériového portu ( COM1, COM2 apod. v DOSu, /dev/ttyS0, /dev/ttyS1… v Linuxu) na zadní straně počítače.
Interní modemy jsou obvykle levnější, zpravidla spotřebují méně elektrické energie a neválí se vám nikde po stole – jsou pěkně zastrčeny v počítači. Na druhou stranu externí modemy jsou obvykle jednodušší na instalaci (zvláště pod Linuxem) a často vyžadují méně konfigurování. Na své krabičce mívají sadu světelných diod, díky kterým lze poznat, co se děje a proč třeba něco nefunguje. Externí modemy lze jednoduše přesunout k jinému počítači, potřebují však svůj zvláštní zdroj elektrické energie. S interními modemy mohou v Linuxu nastat problémy, ale jestliže se vám je podaří „rozchodit“, budou vám sloužit stejně dobře jako modemy externí.
Některé interní modemy budou fungovat jen pod MS Windows kvůli absenci ovladačů pro Linux. Obvykle jsou to tzv. softwarové modemy nebo winmodemy. V podstatě jde jen o velmi jednoduchou kartu, která se vkládá doPCI slotu na základní desce v počítači a která má jen ty nejnutnější obvody, aby se k ní dal připojit telefonní kabel. Všechno ostatní, co z modemu dělá modem, je řešeno softwarově – tedy ovladačem v operačním systému. Mnoho výrobců však doposud Linux nijak nepodporuje a dodává ovladače jen pro platformu Windows. Takové „modemy“ mohou být velmi levné, protože vyžadují jen minimum součástek a v podstatě všechna dřina zbyde na procesor počítače.
Zhruba do konce roku 1999 se takové modemy daly skutečně provozovat pouze ve Windows. Dnes se však situace poněkud změnila, protože mnoho takových modemů už pro Linux ovladače napsané má. Bohužel ale neexistuje žádné standardní rozhraní, proto různé typy softwarových modemů vyžadují své vlastní speciální ovladače. Softwarové modemy, které lze pod Linuxem provozovat, se také občas označují jako linmodemy.
Jak poznat softwarový modem
Pro rozpoznání softwarového modemu platí jednoduché pravidlo. Pokud v souvislosti s ním uslyšíte, že vyžaduje relativně výkonný počítač, narazili jste patrně na winmodem. Klasický externí modem připojovaný přes sériový port umí pracovat i s počítači, které by se podle dnešních měřítek hodily spíše do muzea. Softwarové modemy však ke svému provozu potřebují obvykle nejméně počítač s procesorem Pentium.
Modemy pod Linuxem
Úplně bez problémů budete, pořídíte-li si externí modem připojovaný do počítače přes sériový port. Takový modem nepotřebuje žádný speciální ovladač. Komunikace přes sériový port je velmi dobře standardizována a Linux ji bez problémů zvládá. Pokud už jste ale náhodou nešťastným vlastníkem winmodemu, zkuste si najít informace a ovladač na některé z těchto stránek:
O modemech pod Linuxem obecně pojednává výborné Modem-HOWTO.
Předchozí text možná vypadal trochu strašidelně. V současnosti už ale situace kolem připojení tak dramatická není. Obecně se dá říci, že pokud máte zařízení Linuxem dobře podporované (a takových je hodně), nemělo by být jeho rozhýbání problémem. Dobré distribuce Linuxu se o jeho nakonfigurování postarají už při instalaci.
Konfigurace připojení
Asi nejjednodušeji si připojení nakonfigurujete pomocí utility kppp. KPPP je součástí desktopu KDE,takže pokud ji chcete použít, je nutné, abyste si KDE nainstalovali (obvykle i jiné desktopy obsahují nějakou analogii ke kppp). KPPP je velice jednoduchý – všechny volby v něm lze doslova „naklikat“ myší. Pokud byste však přece jen chtěli s jeho použitím pomoci, můžete se podívat na velice hezký český návod k použití KPPP.
Linux na pevné lince
Připojení k internetu pevnou linkou je neustále aktivní. To znamená, že nemusíte čekat na vytvoření spojení a můžete kdykoliv rovnou pracovat. Pevné linky se tarifikují buď pevným měsíčním paušálem při zaručené rychlosti připojení, nebo měsíčním paušálem, který obsahuje určité množství přenesených dat zdarma, a dalšími poplatky za data, která případně přenesete nad limit. I v tomto případě je rychlost většinou pevně stanovena.
Linux je pro připojení pevnou linkou výborně vybaven. Kromě připojení používaných pro menší firmy a domácnosti, jako např. kabelová televize, levné bezdrátové technologie a ISDN, podporuje Linux i mnohé technologie dálkových sítí (WAN).
Typy připojení
Kabelová televize
Především ve větších městech se objevuje možnost připojení k internetu přes kabelovou televizi. Klasické rozvody si ovšem obvykle žádají nemalé investice, aby je bylo možné použít pro obousměrnou datovou komunikaci, a proto zdaleka ne všechny kabelové společnosti nabízejí i připojení k internetu.
Na vaší straně budete potřebovat kabelový modem, který vám pronajme kabelová společnost, a síťovou kartu, přes níž propojíte počítač a modem. Přenos dat přes kabelový modem je asymetrický – směrem k uživateli (downlink) může dosahovat přenosová rychlost 1,5 Mbit/s a směrem od něj asi 0,5 Mbit/s (uplink). V praxi bývá rychlost z obchodních důvodů dále omezena.
Bezdrátové připojení
Linux podporuje řadu technologií pro bezdrátové připojení. Přímo v jádře je například podpora pro:
- AT&T WaveLAN
- DEC RoamAbout
- Aironet Arlan 655, 4500/4800,
- Cisco/Aironet 34X/35X/4500/4800
- 802.11b Apple Airport, Orinoco/Prism2/Symbol, Samsung MagicLAN, Netgear MA401, LinkSys, 3Com AirConnect, Intel PRO/Wireless a mnoho dalších zařízení normy 802.11b
Tato zařízení mohou být externí, nebo interní. Externí zařízení jsou velmi často vybavena technologií Ethernet Bridge. To v praxi znamená, že pro ně vůbec nemusíte mít žádný speciální software – ve vašem počítači budete potřebovat obyčejnou ethernetovou kartu. Veškerá konfigurace na vaší straně se v takovém případě týká pouze zařízení eth0 (nebo například eth1, pokud máte dvě ethernetové karty).
Interní zařízení většinou nemá Ethernet Bridge, takže budete potřebovat speciální ovladač (driver). Máte-li některý z výše uvedených modelů, je ovladač přímo součástí jádra Linuxu. Většina moderních distribucí obsahuje jádro s ovladači pro co největší množství různého hardwaru, takže není vyloučeno, že vaše karta bude zdetekována a ovladač zaveden automaticky. Při troše smůly budete muset jádro nastavit pro vaše zařízení a znovu zkompilovat.
ISDN a WAN
ISDN
Zatímco připojení bezdrátové a kabelové umožňuje skutečné, stále aktivní pevné připojení k internetu, ISDNje vlastně jakýsi nástupce klasického vytáčeného připojení, ovšem plně digitální a s vyšší přenosovou rychlostí (64/128 kbps). Jednou z výhod ISDN je, že připojení se vytváří velmi rychle (zhruba dvě až tři vteřiny), takže ho můžete použít jako částečnou náhradu pevné linky nebo jako záložní spojení. Platí se za každou minutu spojení, takže rozhodně není vhodné mít ISDN aktivní 24 hodin denně. Náklady by byly mnohem vyšší než u pravé pevné linky.
Pro ISDN se používá stejný protokol jako pro analogové modemy, tedy PPP. ISDN ale má vlastní synchronizaci, takže potřebujete synchronní PPP. To umožňuje speciální verze programu ppp, která se jmenuje ippp.
Pro nastavení ISDN linky existují příjemné grafické programy, jako třeba conf-isdn-account, který zařídí start firewallu a připojení podle požadavků.
Pasivní karty ISDN
Jádro Linuxu 2.4.19 podporuje následující pasivní karty ISDN:
- Teles 16.0/8.0
- Teles 16.3 nebo PNP nebo PCMCIA
- Teles PCI
- Teles S0Box
- AVM A1 (Fritz)
- AVM PnP/PCI (Fritz!PnP/PCI)
- AVM A1 PCMCIA (Fritz)
- Karty Elsa
- ITK ix1-micro Revision 2
- Karty Eicon.Diehl Diva
- Karty ASUSCOM ISA
- Karty TELEINT
- Karty založené na HFC-S
- Karty Sedlbauer
- Karty USR Sportster internal TA
- Karta MIC
- Karta NETjet
- Karta NETspider U
- Karta Niccy PnP/PCI
- Karta Siemens I-Surf
- Karta HST Saphir
- Karta Telekom A4T
- Karta Scitel Quadro
- Karty Gazel
- Karty HFC PCI-Bus
- Karty založené na chipsetu Winbond W6692
- Karty HFC-S+, HFC-SP, HFC-PCMCIA
- Karty Sedlbauer PCMCIA
- Karty ELSA PCMCIA MicroLink
- Karty AVM A1 PCMCIA
- Modem ST5481 USB ISDN
- AVM Fritz!Card PCI/PCIv2/PnP
Aktivní karty ISDN
Jádro Linuxu 2.4.19 podporuje následující aktivní karty ISDN:
- ICN 2B a 4B
- PCBIT-D
- Spellcaster
- IBM Active 2000
- Karta Eicon active
- Auvertech TurboPAM
- AVM B1 ISA
- AVM B1 PCI
- AVM B1 PCI V4
- AVM T1/T1-B ISA
- AVM B1/M1/M2 PCMCIA
- AVM B1/M1/M2 PCMCIA cs
- AVM T1/T1-B PCI
- AVM C4/C2
- Karty Hypercope HYSDN (Champ, Ergo, Metro)
WAN
Označení WAN se používá pro rozlehlé datové sítě (Wide Area Network). Pro koncové body v takových sítích se většinou používá tzv. směrovač(router), často od renomované firmy Cisco. Poskytovatelé rádi tato drahá zařízení pronajímají za několik (desítek) tisíc korun měsíčně nebo navyšují paušál za linku o částku za pronájem směrovače (tomu se říká „pronájem směrovače zdarma“). Přitom se snaží vytvořit dojem, že směrovač je nezbytné příslušenství.
Ve skutečnosti můžete jako směrovač často nasadit starší PC. V mnoha případech bude výkonostně bohatě vyhovovat přibližně Pentium 300 MHz – úspora nákladů je poměrně výrazná. Daný počítač může navíc fungovat jako firewall, mailserver, webserver a může plnit i další úkoly (i když ne vždy je žádoucí tyto funkce slučovat). Rozhodnutí, zda vystačit s PC, či dát přednost hardwarovému routeru, si samozřejmě žádá analýzu konkrétní situace.
Linux podporuje prakticky všechny známé softwarové a hardwarové normy, používané v rozlehlých datových sítích: HDLC, Frame Relay, X.25, synchronní PPP, X.21, V.24, V.35, V.36, a ATM.
Automatické nastavení
Nejpohodlněji se připojení pomocí pevné linky nastavuje při instalaci. Moderní distribuce mají zpravidla velmi uživatelsky příjemné prostředí pro nastavení potřebných parametrů. Pokud máte po ruce potřebné údaje, jako výrobce a typ zařízení použitého pro připojení k internetu, vaši IP adresu, masku, bránu a servery DNS, mělo by se připojení podařit při instalaci. To znamená, že po restartu počítače už budete na internetu a máte po starostech. Průběh nastavení je pro každou distribuci mírně odlišný, a proto ho zde nebudeme popisovat.
Bohužel se v některých případech může stát, že po instalaci systém nenastartuje, a v takové situaci si nováčci často nevědí rady. Bývá to obvykle způsobeno souhrou příčin: uživatel chybně nastavil parametry připojení k internetu, příslušná linuxová distribuce si během instalace neověřila, že připojení funguje, a po restartu se marně snaží připojit na aktualizační službu, protože uživatel zaškrtl volbu automatického stažení a nainstalování aktualizovaných programů.
Proto se někdy doporučuje při instalaci internet nenastavovat a provést potřebné kroky až po prvním spuštění Linuxu. K takovému dodatečnému nastavení můžete použít nástroje dané distribuce s pohodlným ovládáním a většinou i s návodem k použití. Někdy ovšem nezbývá než postupovat ručně.
