Hlavní navigace

Licenční smlouva k software jako spotřebitelská smlouva

Obecně o charakteru licenčních podmínek k počítačovým programům

Licenční smlouva k software jako spotřebitelská smlouva

Novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 56/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvedla legislativní vymezení spotřebitelské smlouvy v českém právu do souladu s komunitární úpravou v oblasti tzv. zneužívajících ujednání.[89] Konkrétně tedy do souladu se Směrnicí Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Původní ustanovení § 52 odst. 1 občanského zákoníku — „Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé tohoto zákona, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel“ – bylo nahrazeno a nyní stanoví, že „spotřebitel­skými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.“ Definičním znakem spotřebitelské smlouvy je tak v souladu s komunitární úpravou pouze postavení smluvních stran při uzavírání smlouvy a nikoliv smluvní typ či charakter plnění poskytovaného na základě smlouvy.

O spotřebitelskou smlouvu se tedy jedná vždy, pokud jsou smluvními stranami na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Samotné označení „spotřebitelské smlouvy“ je do jisté míry zavádějící, neboť se ve skutečnosti nejedná o zvláštní smluvní typ. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 52 odst. 2 občanského zákoníku). Spotřebitel je pak vymezen jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (§ 52 odst. 3 občanského zákoníku).[90] Přestože právní praxe i teorie o spotřebitelských smlouvách v oblasti autorského práva (včetně oblasti poskytování licencí k počítačovým programům) často neuvažuje, je možné s ohledem na výše uvedené konstatovat, že ustanovení spotřebitelských smluv je nutné aplikovat i na autorskoprávní oblast. Právní úpravu spotřebitelských smluv v občanském zákoníku je tak nezbytné vztáhnout i na smlouvy, jejichž předmětem jsou právní vztahy k Open Source software a free software či právní vztahy k proprietárnímu software (tedy na všechny licenční smlouvy k software). Skutečnost, že plnění dle smlouvy je ze strany dodavatele poskytováno bezúplatně, by neměla mít vliv na charakter právního vztahu jako spotřebitelské smlouvy (samozřejmě za předpokladu, že jsou splněny výše uvedené definiční znaky). Případy, kdy dochází k uzavření licenční smlouvy k volně šiřitelnému počítačovému programu mezi dodavatelem a spotřebitelem, jsou v praxi pochopitelně velmi časté. Problematika dopadů právní úpravy spotřebitelských smluv na obsah smluvních ujednání licenční smlouvy k software je zmiňována níže.

V souvislosti s počítačovými programy je možné zmínit zajímavé ustanovení § 53 odst. 8 písm. d) občanského zákoníku. Toto ustanovení zakotvuje jednu z výjimek, kdy spotřebitel není oprávněn odstoupit od spotřebitelské smlouvy, k jejímuž uzavření byly použity prostředky komunikace na dálku. Kromě případů, kdy je odstoupení od smlouvy výslovně ujednáno, nemůže spotřebitel odstoupit „od smluv na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal…“ Zcela stejným způsobem je tato otázka řešena i v komunitární úpravě.[91] Právní úprava v ustanovení § 53 odst. 8 písm. d) občanského zákoníku má z našeho pohledu nejméně tři zajímavé aspekty. Z tohoto ustanovení nepochybně vyplývá, že smlouva „na dodání počítačového programu“ je spotřebitelskou smlouvou. Předmětné ustanovení občanského zákoníku a směrnice počítá pouze s distribucí software ve formě krabicového software a nijak se nezabývá jinými distribučními kanály v oblasti počítačových programů. V neposlední řadě pak toto ustanovení nijak nezohledňuje autorskoprávní rovinu celého právního vztahu mezi dodavatelem (poskytovatelem) a spotřebitelem. Zejména tedy otázku, jaký je vztah mezi smlouvou „na dodávku počítačového programu“ a případnou licenční smlouvou nezbytnou k užití software, jenž je předmětem „dodávky“, a dále otázku případného odstoupení od licenční smlouvy či situaci, kdy k uzavření licenční smlouvy vůbec nedojde.

Dojít k rozumnému výkladu ustanovení § 53 odst. 8 písm. d) občanského zákoníku ve vztahu k počítačovým programům poskytovaným na základě licenční smlouvy je velice obtížné. Zmiňovaná smlouva „na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů“ nemůže být ekvivalentem licenční smlouvy, neboť v případě distribuce rozmnoženin hudebních či audiovizuálních děl koncovým spotřebitelům není uzavírána žádná licenční smlouva (při běžném a oprávněném využití těchto rozmnoženin nedochází ze strany spotřebitele k užití ve smyslu autorského zákona). Ve vztahu k těmto nehmotným statkům není tedy interpretace ustanovení § 53 odst. 8 písm. d) občanského zákoníku nijak problematická a spotřebitel bude moci od smlouvy odstoupit za předpokladu, že neporušil originální obal. Stejný závěr je možné učinit i v případě, kdy k užití počítačového programu má docházet přímo na základě autorského zákona (ve spojení s další právní skutečností) dle úpravy institutu tzv. oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu (srov. výklad k této problematice v čl. 2.6.2 této práce). V takovém případě nemají licenční podmínky počítačového programu přímý právní význam.

Nicméně pokud vycházíme z premisy, že k užití počítačového programu by mělo docházet primárně na základě licenční smlouvy, je výklad ustanovení § 53 odst. 8 písm. d) občanského zákoníku velmi nesnadný. Jak již bylo zmiňováno, vztah licenční smlouvy a smlouvy „na dodávku počítačového programu“ není řešen, přičemž se jedná o dva odlišné právní tituly. Poskytovatel licence a dodavatel rozmnoženiny počítačového programu mohou být (a v praxi ve většině případů budou) odlišné subjekty. Obsah licenční smlouvy není spotřebiteli před dodáním software ve většině případů vůbec znám, takže do doby provedení dalších úkonů spotřebitelem nemůže dojít k uzavření licenční smlouvy (srov. také čl. 2.6.1.1.1 této práce). Cena zaplacená spotřebitelem obsahuje ve většině případů jak odměnu „za dodávku počítačového programu“, tak i odměnu za licenci (resp. zálohu na tuto odměnu), přičemž rozlišení, který právní důvod je předmětem platby, může být v praxi nesnadné. Vzhledem k tomu, že spotřebitel (ani jiný subjekt) nemůže být nucen k uzavření licenční smlouvy, je nutné dle našeho názoru spotřebiteli přiznat právo na vrácení částky uhrazené jako záloha na licenční odměnu (v případě, že licenční smlouva nebude uzavřena), bez ohledu na znění ustanovení § 53 odst. 8 písm. d) občanského zákoníku, a to z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení.

Jak již bylo naznačeno výše, jednu z legislativních podmnožin spotřebitelských smluv tvoří spotřebitelské smlouvy, k jejichž uzavření byly použity prostředky komunikace na dálku, ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 občanského zákoníku. Po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 56/2006 Sb. je v demonstra­tivním výčtu prostředků komunikace na dálku obsaženém v tomto ustanovení výslovně uveden také internet. Nutno však poznamenat, že ani před účinností předmětné novely nebylo nijak sporné, že internet patří mezi prostředky komunikace na dálku ve smyslu tohoto ustanovení. Jak bylo zmiňováno v úvodní části této práce, internet je jedním z hlavních prostředků distribuce software (v oblasti free software a Open Source software pak zcela dominantním distribučním kanálem). V případě, že dojde k uzavření licenční (spotřebitelské) smlouvy prostřednictvím internetu, je tak nutné aplikovat i zvláštní ustanovení týkající se těch spotřebitelských smluv, k jejichž uzavření byly použity prostředky komunikace na dálku.


[89]: srov. Dědič Jan, Petr Čech — Obchodní právo po vstupu do ČR do EU aneb co všechno se po 1. květnu 2004 v obchodním právu změnilo?, 2. doplněné a aktualizované vydání, BOVA POLYGON, 2005, str. 381

[90]: srov. odlišnou definici spotřebitele v zákoně č 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů

[91]: čl. 6 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží