Hlavní navigace

Obecně

Obsah právního vztahu
2.5.1.1.1 – Smlouva o šíření díla
2.5.1.1.2 – Licenční smlouva – způsoby užití
2.5.1.1.3 – Rozsah užití
2.5.1.1.4 – Úplatnost
2.5.1.2 – Podlicenční vztahy
2.5.1.3 – Zánik licence v důsledku jejího porušení
2.5.1.4 – Informace o autorství

Obecně

Obsah jednotlivých licenčních podmínek k volně šiřitelným počítačovým programům se logicky odlišuje zejména v závislosti na konkrétním „druhu“ počítačového programu a v závislosti na předpokládaném účelu užití počítačového programu či jeho rozmnoženiny. Oproti licenčním podmínkám používaným pro proprietární software je rozsah oprávnění poskytovaných nabyvateli na základě licenčních podmínek k volně šiřitelným počítačovým programům širší, a to jak ohledně způsobů užití počítačového programu, tak i ohledně rozsahu jeho užití. V této souvislosti je však možné zmínit, že samotný objem textu některých licenčních podmínek je zcela minimální, zatímco jiné licenční podmínky jsou naopak poměrně komplexními dokumenty (viz zvláštní část této práce). Samozřejmě, že čím stručnější je výslovná úprava v licenčních podmínkách, tím větší prostor se otvírá pro „dotvoření“ obsahu právního vztahu mezi poskytovatelem a nabyvatelem zákonnými ustanoveními — dotvoření obsahu rozhodným právem. Jak již bylo uváděno výše, v závislosti na konkrétním rozhodném právu dochází k modifikaci obsahu právního vztahu týkajícího se počítačového programu. Navíc v českém právu je nutné brát v úvahu i další možné variace obsahu tohoto právního vztahu v závislosti na tom, zdali se jedná o vztah občanskoprávní či obchodněprávní, popř. zdali je nutné aplikovat ustanovení o spotřebitelských smlouvách či nikoliv. Pro úpravu smluvního práva v autorskoprávní oblasti se použijí podpůrně obecná ustanovení občanského zákoníku či obecná ustanovení obchodního zákoníku o obchodních závazkových vztazích.[167]

Vzhledem k tomu, že spektrum licenčních podmínek používaných při distribuci freeware a shareware je skutečně velice různorodé, bude tato kapitola zaměřena zejména na problematiku obsahu právních vztahů, které se řídí licenčními podmínkami k Open Source software a k free software. Interpretací těch ustanovení, jež jsou v licenčních podmínkách upravovány explicitně, se podrobněji zabývám ve zvláštní části této práce v souvislosti s výkladem ke konkrétním licenčním podmínkám. V této kapitole jsou tak zmiňovány zejména některé obecné otázky související s obsahem licenčních podmínek k Open Source software a free software. Dále jsou nastíněny právní souvislosti vybraných zákonných ustanovení, jež fakticky dotvářejí obsah ujednání mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence. Určení obsahu licenčního ujednání v konkrétním případě úzce souvisí také s teoretickými otázkami formy právního úkonu a s právní problematikou užití počítačových programů na základě jiného právního důvodu než je licenční smlouva (obojí je zmiňováno níže).

(Podstatné) náležitosti licenční smlouvy

Mezinárodní smlouvy v oblasti autorského práva problematiku smluvního autorského práva nijak výrazně nereflektují. V českém právu obsahuje úpravu licenční smlouvy ustanovení § 46 a násl. autorského zákona. Autorský zákon z roku 2000 oproti předchozí právní úpravě výrazně posílil smluvní volnost stran při uzavírání licenční smlouvy. Nicméně i nadále je možné konstatovat, že případná neexistence výslovné smluvní úpravy znamená výhodnější právní postavení pro poskytovatele licence (autora, vykonavatele majetkových práv).[168]

Primárním účelem každé licenční smlouvy k software a logicky také nejdůležitější součástí jejího obsahu je poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít počítačový program ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 autorského zákona (poskytnutí licence): „Licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, není-li podle § 49 odst. 2 písm. b) sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu.“ Z tohoto ustanovení autorského zákona jsou pak právní teorií dovozovány níže uváděné podstatné náležitosti licenční smlouvy (essentialia negotii). V této souvislosti je vhodné zmínit, že nauka se v případech výčtů podstatných náležitostí autorskoprávní licenční smlouvy v některých případech liší.[169] [170] Pro účely této práce vycházím z výčtu, který uvádí Telec.[171] [172] V tomto případě se jedná o tři podstatné náležitosti licenční smlouvy: způsob užití díla, rozsah užití díla[173] a odměna za licenci. Ve vztahu k podstatným náležitostem smluv v autorskoprávní oblasti je nutné rozlišovat nejméně dva základní časové úseky (s ohledem na dobu faktické existence počítačových programů), a to období po dobu účinnosti autorského zákona č. 35/1965 Sb. a dále období po nabytí účinnosti současného autorského zákona (od 1. prosince 2000).

Smlouva o šíření díla

Podstatné náležitosti smlouvy o šíření díla dle autorského zákona č. 35/1965 Sb. byly taxativně vypočteny v jeho ustanovení § 22 odst. 3. „Smlouva o šíření díla musí stanovit způsob a rozsah šíření díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu, na kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj účet.“ Nedostatek jediné z těchto podstatných náležitostí měl za následek absolutní neplatnost smlouvy o šíření díla (viz § 39 občanského zákoníku) se všemi právními důsledky pro další případné putativní nabyvatele podlicencí.[174] Ve vztahu k volně šiřitelným počítačovým programům je tedy nutné vzít v úvahu, že do 1. prosince 2000 nebylo možno platně uzavřít licenční smlouvu, aniž by na základě této licenční smlouvy nebyla zároveň poskytnuta (smluvena) autorská odměna. S ohledem na tuto skutečnost je tak možné konstatovat, že drtivá většina smluv k volně šiřitelným počítačovým programům (snad s výjimkou shareware) „uzavřených“ za účinnosti předchozího autorského zákona neobsahovala podstatné náležitosti, a byla tak absolutně neplatná.[175] I pokud pomineme problematiku obligatorní úplatnosti smlouvy o šíření díla, lze z kontrastu mezi běžnou praxí při distribuci software a širokým spektrem dalších podstatných náležitostí smlouvy o šíření díla dovozovat, že i většina smluvních ujednání k proprietárním počítačovým programům poskytovaným za úplatu nebyla taktéž uzavřena platně.

Licenční smlouva – způsoby užití

Jednotlivé způsoby užití autorského díla vymezuje demonstrativně ustanovení § 13 a násl. autorského zákona, přičemž ve vztahu k počítačovým programům je pak možné upozornit na speciální ustanovení § 66 odst. 2 autorského zákona. Vzhledem k tomu, že užitím počítačového programu je i zhotovení jeho rozmnoženiny pro osobní potřebu fyzické osoby (§ 30 odst. 3), je v oblasti software nutné věnovat velkou pozornost také právní úpravě užití rozmnožováním dle ustanovení § 13 autorského zákona. Oprávnění nabyvatele zhotovovat rozmnoženiny počítačového programu je v licenčních podmínkách k free software a Open Source software ve většině případů uvedeno výslovně. V této souvislosti je pak možné vzpomenout ustanovení § 50 odst. 4 autorského zákona: „Nestanoví-li smlouva jinak, licence k rozmnožování díla zahrnuje oprávnění k pořízení rozmnoženin přímých i nepřímých, trvalých i dočasných, vcelku nebo zčásti, jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě, a pokud jde o rozmnoženiny v elektronické formě, jak ve spojení on-line, tak i off-line.“ Taktéž je možné připomenout dispozitivní ustanovení § 50 odst. 5 autorského zákona zakotvující, že „nestanoví-li smlouva jinak, licence k rozmnožování díla zahrnuje i licenci k rozšiřování takto zhotovených rozmnoženin.“

S jinými způsoby užití, než je rozmnožování a rozšiřování, licenční podmínky k free software a Open Source software ve většině případů explicitně nepočítají (včetně způsobu užití sdělováním veřejnosti).[176] Vzhledem k tomu, že majorita licenčních podmínek pochází z oblasti angloamerické právní kultury, je i logické, že jejich text přímo neodráží terminologii českého autorského zákona či jiných kontinentálních předpisů. K otázce jiných způsobů užití počítačového programu na základě licenčních podmínek je však nutné přistupovat s vědomím nezbytnosti funkčního výkladu smluvního ujednání.[177] Ze skutečnosti, že jednotlivé způsoby užití nejsou v licenčních podmínkách výslovně uvedeny, tak nelze apriori usuzovat na to, že k těmto způsobům užití nebyla licence poskytnuta — viz také ustanovení § 50 odst. 2 autorského zákona: „Nestanoví-li smlouva, ke kterým jednotlivým způsobům užití díla nebo k jakému rozsahu užití se licence poskytuje, má se za to, že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu smlouvy.“ Mnohá oprávnění, která jsou nabyvateli poskytována, tak mohou být v těchto licenčních podmínkách obsažena implicitně. Je však vhodné připomenout zákonné omezení licence vyplývající v českém právu z ustanovení § 46 odst. 2 autorského zákonu: „Autor nemůže poskytnout oprávnění k výkonu práva dílo užít způsobem, který v době uzavření smlouvy ještě není znám.“ S ohledem na skutečnost, že u počítačových programů nepřipadá v úvahu tzv. volné užití, a to ani pro osobní potřebu fyzické osoby, mělo by být právo na rozšiřování, sdělování veřejnosti, půjčování či pronájem nerozlučně spjato s možností poskytovat podlicence k počítačovému programu třetím osobám. Toto sepjetí je však do určité míry oslabeno komunitární úpravou a v oblasti českého práva novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 216/2006 Sb., konkrétně zavedením institutu oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu (viz čl. 2.6.2 této práce). Ze strany oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu může docházet k užití počítačového programu (podle ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona) přímo na základě zákona (ve spojení s jinou právní skutečností) a distributor tohoto počítačového programu tak nemusí být oprávněn poskytovat podlicence koncovým uživatelům k tomuto užití.

Rozsah užití

Podle ustanovení § 50 odst. 1 autorského zákona může být licence omezena na jednotlivé způsoby užití díla s tím, že „způsoby užití díla mohou být omezeny rozsahem, zejména co do množství, místa nebo času.“[178] V licenčních podmínkách k free software a Open source software není ve většině případů rozsah užití počítačového programu nijak limitován, a to ani počtem rozmnoženin počítačového programu, které je nabyvatel oprávněn zhotovit, ani územně nebo časově. Vzhledem k tomu, že účel většiny smluvních ujednání k free software a Open source software směřuje k neomezenému rozsahu užití počítačového programu, neměly by se uplatnit ani právní domněnky zakotvené v ustanovení § 50 odst. 3 autorského zákona. V této souvislosti je vhodné také připomenout, že i pokud licence není časově limitována (jak je v oblasti free software a Open source software zvykem), neznamená to, že by se jednalo o smlouvu na dobu neurčitou.[179] Tato skutečnost je v určitém „rozporu“ s výše uváděnou definicí svobodného software.

Úplatnost

Ve vztahu k volně šiřitelným počítačovým programům je z právního i faktického pohledu zajímavé, že licenční smlouva je autorským zákonem předpokládána primárně jako úplatná. Poskytovateli by měla být za poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít dílo zásadně hrazena odměna.[180] Povinnost hradit autorovi odměnu bývá řazena mezi obecné zásady autorského práva.[181] Bezúplatnost licence je autorským zákonem považována za výjimku z tohoto pravidla, přičemž pokud není tato bezúplatnost výslovně smluvena, není licenční smlouva uzavřena platně — viz ustanovení § 49 odst. 2 autorského zákona: „Není-li ve smlouvě dohodnuta výše odměny nebo alespoň způsob jejího určení, smlouva je neplatná, s výjimkou případů, kdy a) z jednání stran o uzavření smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít smlouvu úplatně i bez určení výše odměny[182]…nebo b) strany ve smlouvě sjednají, že licence se poskytuje bezúplatně.“ Právní úprava v autorském zákoně tak samozřejmě může mít pro oblast volně šiřitelných počítačových programů své důsledky, přičemž na důležitosti nabývá i problematika formy právních úkonů (čl. 2.6.1.2.2 té­to práce). Některým dalším právním aspektům souvisejícím s úplatností licence jako obligatorní náležitosti licenční smlouvy se budu věnovat ve zvláštní části této práce (u jednotlivých licenčních podmínek).

V souvislosti se zásadou úplatnosti licenční smlouvy je možné stručně vzpomenout také ustanovení § 49 odst. 6 autorského zákona, že „není-li odměna stanovena v závislosti na výnosech z využití licence a je-li tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu díla pro dosažení takového zisku, má autor právo na přiměřenou dodatečnou odměnu.“ Aplikaci této právní úpravy nelze apriori vyloučit ani v případech právních vztahů k volně šiřitelným počítačovým programům s tím, že od novely autorského zákona provedené zákonem č. 216/2006 Sb. je ustanovení § 49 odst. 6 autorského zákona kogentním ustanovením.

Podlicenční vztahy

K základním principům Open source software a free software patří možnost nabyvatele licence k počítačovému programu tento počítačový program dále distribuovat. V této souvislosti je možné poznamenat, že z některých licenčních podmínek k Open source software a free software nemusí být zcela zřejmé, zdali jsou koncipovány tak, že masová distribuce počítačového programu má být řešena na principu řetězení podlicenčních vztahů, nebo tak, že všem koncovým uživatelům počítačového programu má být vždy poskytována licence přímo nositelem práv k počítačovému programu. Důsledkem druhé možnosti by v případě, kdy jednotlivé části počítačového programu mají různé nositele autorských práv (kupříkladu pokud došlo ke zpracování počítačového programu), byla situace, že na straně poskytovatele licence musí vystupovat všichni tito nositelé práv (otázku právního zastoupení v této souvislosti pro zjednodušení odmýšlíme).

Zastávám názor, že v oblasti českého práva je možné distribuci Open source software a free software řešit pouze první variantou, tedy na principu řetězení podlicenčních vztahů. Vycházíme-li z předpokladu, že k poskytnutí licence má docházet primárně na základě smlouvy, není otázka způsobu jejího uzavření v dispozici účastníků (odvíjí se od právní úpravy smluvního práva). Jak je zmiňováno níže, zastávám názor, že podle českého práva by neměl být připuštěn vznik smlouvy mezi takovými osobami, mezi nimiž nedošlo ani k jednomu adresnému projevu vůle (srov. čl. 2.6.1.1.1 té­to práce).

Bez ohledu na výše uvedené je možné konstatovat, že v oblasti Open Source software a free software nejsou podlicenční vztahy výslovně označovány jako podlicenční a nemusí být vždy rozlišováno mezi tím, zdali oprávnění k výkonu práva užít počítačový program (licenci) poskytuje vykonavatel majetkových autorských práv nebo nabyvatel licence či podlicence.

Problematiku poskytování podlicencí upravuje ustanovení § 48 odst. 1 autorského zákona: „Je-li tak sjednáno ve smlouvě, může nabyvatel oprávnění tvořící součást licence zcela nebo zčásti poskytnout třetí osobě (podlicence).“ Autorský zákon pak ve svém ustanovení § 57 zakotvuje, že pro podlicenční smlouvu platí ustanovení upravující licenční smlouvu obdobně. Opět jako v případě vzniku licence se jedná o konstitutivní vznik práva. Open Source software a free software licenční podmínky mohou stanovit (v některých případech i výslovně), že nabyvatel je oprávněn poskytovat třetím osobám podlicence. Ve většině případů však může být tato podlicence poskytnuta pouze za zcela stejných (licenčních) podmínek, za jakých nabyvatel získal licenci. Nabyvateli licence je tak v těchto případech zakazováno oprávnění tvořící součást licence poskytovat třetím osobám pouze zčásti. Z autorského zákona pak samozřejmě vyplývá také omezení poskytovat podlicence k užití počítačového programu ve větším rozsahu, než v jakém byla licence udělena nabyvateli.

Zánik licence v důsledku jejího porušení

Některé licenční podmínky k Open Source software a free software obsahují ustanovení, jež upravuje práva a povinnosti stran tak, že v případě porušení licenční smlouvy (licenčních podmínek) ze strany nabyvatele dochází automaticky k zániku oprávnění nabyvatele počítačový program užít (dochází k zániku licence). Smysl těchto ustanovení tedy směřuje k zakotvení principu, že v důsledku protiprávního jednání ze strany nabyvatele licence dojde k zániku smlouvy jako takové. Zánik licenční smlouvy by tak neměl být vázán na žádný další úkon ze strany poskytovatele, jak je tomu kupříkladu u institutů výpovědi smlouvy či u odstoupení od smlouvy. Takovouto úpravu právních vztahů v licenčních podmínkách tak lze v rámci českého práva zřejmě označit za rozvazovací podmínku ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 občanského zákoníku.

Úprava tohoto způsobu zániku licence dále také často obsahuje ujednání, že případným zánikem licenční smlouvy mezi nabyvatelem a poskytovatelem není dotčena účinnost podlicenčních smluv (poskytnutých nabyvatelem), a to za předpokladu, že nabyvatelé podlicencí předmětný počítačový program užívají v souladu s jeho licenčními podmínkami. Takovéto ujednání je však nutné z právního pohledu považovat za obsolentní.[183] Podlicenční vztah je vždy akcesorickým vztahem k právnímu vztahu z licenční smlouvy, přičemž zánikem licenční smlouvy nutně dojde i k zániku všech podlicenčních smluv, které nabyvatel licence po dobu účinnosti licenční smlouvy uzavřel. V tomto smyslu tedy není ani rozhodné, zdali k zániku licenční smlouvy došlo ex tunc či ex nunc. S ohledem na zvyklosti praxe při distribuci Open Source software a free software může být řetězec jednotlivých (pod)licenčních vztahů[184] skutečně rozsáhlý a většina uživatelů software tak nemusí být o předchozích poskytovatelích podlicencí fakticky vůbec informována. Stejně tak nositel práv nemusí mít informace o tom, které subjekty jsou nabyvateli licencí a podlicencí k „jeho“ počítačovému programu.[185] Z pohledu právního se v takovém případě situace znamenající zánik licenční smlouvy, a tak i všech podli­cenčních smluv, jeví jako nevhodná. Na druhou stranu je možné uvést, že u rozšířenějších počítačových programů by nemělo být v případě zániku (pod)licence pro jakéhokoliv uživatele problematické získat nové licenční oprávnění ke stejnému počítačovému programu od jiného subjektu. Toto však samozřejmě platí i pro osobu, která se porušení smlouvy (licenčních podmínek) dopustila, a v tomto smyslu je tedy úprava zániku licence v důsledku jejího porušení poněkud nesmyslná. Může tak být otázkou, zdali je systém řetězení podlicenčních vztahů pro distribuci Open Source software a free software vhodný.

Informace o autorství

Licenční podmínky k Open Source software a free software tradičně obsahují také ustanovení zakotvující povinnost připojit k počítačovému programu v určité podobě informace o jeho autorovi (autorech), případně také povinnost uvést informace o osobách, které počítačový program následně modifikovaly. Tuto problematiku upravuje v českém právu ustanovení § 11 odst. 2 autorského zákona: „Autor má právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším užití jeho díla, je-li uvedení autorství při takovém užití obvyklé.“[186] Výše uvedené požadavky licenčních podmínek tak lze považovat za zcela legitimní a legální.

S povinností uvést informace o autorovi (autorech) počítačového programu souvisí obvykle i další povinnost nabyvatele – připojit informaci o tom, že ze strany nabyvatele případně došlo ke změnám počítačového programu a že nabyvatel tedy již dále distribuuje modifikovaný program. V licenčních podmínkách bývá tato povinnosti zmiňována zejména v souvislosti s problematikou odpovědnosti, která je v angloamerickém systému práva tradičně silně akcentována. I s ohledem na toto, prakticky všechny licenční podmínky k software (včetně licenčních podmínek k volně šiřitelným počítačovým programům) obsahují určitou formu „vzdání se“ odpovědnosti za vady počítačového programu a „vzdání se“ odpovědnosti za škodu způsobenou počítačovým programem ze strany poskytovatele. Problematice odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu vzniklých v souvislosti s volně šiřitelnými počítačovými programy se věnujeme podrobněji níže (čl. 2.7 této práce).


[167]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 24

[168]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 51

[169]: Chaloupková H., Svobodová H., Holý P. — Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H. Beck, 2004. str. 123

[170]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 29

[171]: Telec Ivo, Přehled práva duševního vlastnictví, Lidskoprávní základy, Licenční smlouva, Doplněk, Brno 2002 str. 134

[172]: Jednotlivé výčty podstatných náležitostí licenční smlouvy uváděné v teorii se liší, nicméně tato skutečnost nemá významnější vliv na další výklad v této práci, neboť použitý výčet je použit pouze z hlediska systematického. (srov. např. Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 478).

[173]: Způsob užití díla a rozsah užití díla bývají někdy označovány pouze za pravidelné obsahové náležitosti liceční smlouvy (naturalia negotii). (srov. např. Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 481).

[174]: Telec, I.: Komentář k autorskému zákonu §22 [35/1965 Sb.], ASPI

[175]: Čermák Jiří, GNU/GPL – právní rozbor licence, 2001 – http://www.itpravo.cz/index.shtml?…

[176]: srov. však znění licenčních podmínek GNU GPL ver. 3

[177]: Kříž Jan, Holcová Irena, Kordač Jiří, Křesťanová Veronika — Autorský zákon a předpisy souvisící — Komentář, 1. vydání — Linde Praha a.s., 2002, str. 142

[178]: v právní teorii bývá uváděno i tzv. věcné omezení licence, za které bývá považováno ostatní omezení licence

[179]: Telec Ivo, Přehled práva duševního vlastnictví, Lidskoprávní základy, Licenční smlouva, Doplněk, Brno 2002, str. 152

[180]: nejedná se o odměnu za užití díla, ale za poskytnutí oprávnění k výkonu práva užít

[181]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 6

[182]: V takovém případě je nabyvatel povinen poskytnout autorovi odměnu ve výši, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy pro takový druh díla

[183]: srov. rozsudek Oberlandesgericht Frankfurt am Main (2–6 0 224/06) – http://www.jbb.de/…furt_gpl.pdf

[184]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 42

[185]: Andrew M. St. Laurent — „Understanding OPEN SOURCE & FREE SOFTWARE LICENSING”, 2004 O’Reilly Media, Inc. str. 147

[186]: srov. znění tohoto ustanovení před novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 216/2006 Sb.