Hlavní navigace

Licenční smlouva

Právní důvody užití počítačového programu
2.6.1.1.1 – Proces kontraktace po novele autorského zákona č. 216/2006 Sb.
2.6.1.2 – Právní úkony
2.6.1.2.1 – Srozumitelnost projevu vůle
2.6.1.2.2 – Forma právního úkonu

Licenční smlouva

Obecným a základním právním důvodem, na základě kterého může vzniknout určité osobě oprávnění k výkonu práva užít počítačový program, je uzavření smlouvy (licenční smlouvy).[195] [196] Smlouva jako právní důvod pro vznik oprávnění užít počítačový program je obecně předpokládána i v angloamerickém právním prostředí.[197] [198] Ohledně nejednoznačného pojetí licence k software v angloamerické právní oblasti viz čl. 2.2.1 této práce. Uzavřením licenční či podlicenční smlouvy vzniká závazkový vztah konstitutivní povahy, neboť při převodu práv na nabyvatele zároveň nedochází k zániku práv poskytovatele­.[199] Jde o zřízení užívacího oprávnění.[200] Přestože právní problematice kontraktace při distribuci software není v praxi věnována náležitá pozornost, může být otázka řádného uzavření smlouvy ve vztahu k vzniku oprávnění na straně nabyvatele (uživatele) pochopitelně důležitá. Tato kapitola by tak měla být věnována zejména právním otázkám souvisejícím s utvářením smluvního konsensu při distribuci počítačových programů, přičemž problematika případného vzniku oprávnění užít počítačový program na základě jiného právního důvodu (než na základě smlouvy) bude zmiňována v čl. 2.6.2 této práce.[201]

Při distribuci volně šiřitelných počítačových programů velice často dochází k tomu, že účastníci zamýšleného právního vztahu (poskytovatel software a jeho potencionální uživatel) pocházejí každý z jiného státu. Z těchto důvodů nabývá tedy na důležitosti i otázka určení rozhodného práva při úkonech účastníků směřujících k uzavření licenční smlouvy (návrh na uzavření smlouvy, přijetí návrhu na uzavření smlouvy). Dle české teorie mezinárodního práva soukromého by se otázka závaznosti projevů vůle účastníka při uzavírání smlouvy měla řídit podle práva určeného podle místa bydliště (sídla) příslušného účastníka.[202] Úkony účastníků (pocházejících z jiných států) při uzavírání smlouvy by se tak měly řídit jiným rozhodným právem, což může do právních vztahů v této oblasti vnášet určitou nejistotu.

Způsoby uzavírání licenčních smluv se v praxi samozřejmě do jisté míry odlišují v závislosti na různých způsobech distribuce volně šiřitelných počítačových programů (viz výše čl. 1.5 této práce). Nicméně obecně lze alespoň konstatovat, že v drtivé většině případů se bude jednat o tzv. distanční kontrakty. To stejné však lze tvrdit i ve vztahu k rozmnoženinám proprietárních počítačových programů distribuovaných ve formě tzv. krabicového software, rozmnoženinám počítačových programů připojovaných k tištěným periodikům apod.[203] Navíc v těchto případech osoba, jež takovou rozmnoženinu proprietárního počítačového programu distribuuje, není ve většině případů vůbec nositelem práv k tomuto software (nejedná se ani o osobu, která by byla oprávněna poskytovat podlicence či zastupovat nositele práv při uzavíraní licenční smlouvy). Licenční smlouva by v těchto případech měla být ze strany koncového uživatele uzavírána přímo s nositelem práv k počítačovému programu bez ohledu na faktickou cestu, kterou dochází k distribuci hmotného média s rozmnoženinou počítačového programu. Situace, kdy je licenční smlouva uzavírána s jiným subjektem, než který software fakticky distribuuje, by naopak neměla často nastávat v oblasti free software či Open Source software, a to i pokud k rozšiřování rozmnoženin tohoto software dochází „v hmotné podobě“. Jedním ze základních principů spojených s těmito počítačovými programy je totiž právě možnost každého nabyvatele licence počítačový program šířit dalším osobám (poskytovat podlicence). Oprávnění každého dalšího nabyvatele se totiž odvíjejí od oprávnění osoby, která mu počítačový program poskytla, a tato oprávnění nejsou přímo závislá na právním vztahu k nositeli práv k počítačovému programu.

Proces kontraktace

Ve vztahu k právní úpravě procesu kontraktace je v oblasti českého práva nutno rozlišovat dvě základní období, a to období před novelou a po novele autorského zákona provedené zákonem č. 216/2006 Sb. Od nabytí účinnosti této novely dne 22/5/2006 obsahuje autorský zákon zvláštní ustanovení ohledně procesu uzavírání licenční smlouvy k předmětům chráněným autorským právem. Jedná se o zvláštní ustanovení k obecné právní úpravě v občanském zákoníku či k právní úpravě v obchodním zákoníku. Do účinnosti citované novely, včetně období účinnosti předchozího autorského zákona[204], bylo předpokladem pro vznik oprávnění k výkonu práva užít počítačový program uzavření smlouvy, přičemž autorský zákon (ani předchozí autorský zákon) neobsahoval žádná speciální ustanovení upravující proces uzavírání této smlouvy. Před novelizací autorského zákona tak bylo nutno na proces uzavírání smluv v oblasti počítačových programů (i jiných předmětů chráněných autorským právem) aplikovat právní úpravu uzavírání smlouvy obsaženou v občanském zákoníku, případně její modifikaci nacházející se v obchodním zákoníku. V této souvislosti je vhodné zmínit, že v této době běžná praxe při distribuci software ne vždy korespondovala s požadavky zákona.[205]

Úprava obsažená v občanském zákoníku předpokládá pro řádné uzavření smlouvy splnění následujících podmínek (kumulativně): a) učinění návrhu na uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám — § 43a odst. 1 občanského zákoníku, b) akceptaci toho návrhu druhou stanou – § 43c odst. 1 občanského zákoníku, c) doručení této akceptace zpět navrhovateli – § 43c odst. 2 občanského zákoníku. Splnění těchto zákonných předpokladů pro uzavření smlouvy nebývalo problematické v těch případech, kdy byl počítačový program poskytován uživateli až v návaznosti na jeho registraci u poskytovatele (registrace uživatele může probíhat např. na webových stránkách nositele či prostřednictvím telefonu, v tištěné podobě apod.) nebo v těch případech, kdy byl placený proprietární software uživateli zpřístupňován až na základě „licenčního klíče“ vygenerovaného poskytovatelem. Na druhou stranu nebývaly tyto zákonné požadavky pro uzavření smlouvy splněny v těch případech, kdy potencionální uživatel počítačového programu pouze na svém počítači „odklikával“ souhlas s licenčními podmínkami (akceptace uživatele s návrhem smlouvy nebyla doručena navrhovateli). Tato metoda označovaná v angloamerické oblasti jako „clickwrap“ nebo „webwrap“[206] bývá velice často používána u freeware a shareware. V případě Open Source software a free software pak nebývá v praxi dokonce vyžadováno ani „odkliknutí“ licenčních podmínek. Potencionální uživatel si prostřednictvím internetu zhotoví rozmnoženinu počítačového programu, přičemž licenční podmínky jsou k tomuto počítačovému programu pouze připojeny (v elektronické podobě). Závisí tak výhradně na uživateli (nabyvateli), zda se s obsahem licenčních podmínek seznámí či nikoliv. Takováto situace samozřejmě v praxi znamenala, že nemohlo dojít ke vzniku smluvního konsensu, jak je vyžadováno ustanovením § 43a a násl. občanského zákoníku.

V případě distribuce rozmnoženin počítačových programů ve formě tzv. krabicového software se lze setkat s koncepcí tzv. shrinkwrap smluv či s tím, že text licenčních podmínek je uveden na krabici, ve které jsou nosiče dat se software zabaleny. Jako tzv. shrinkwrap „smlouvy“ bývají v angloamerické oblasti označovány ty kontrakty, k jejichž vzniku by mělo dojít již tím, že nabyvatel otevře krabici obsahující určitý produkt (nemusí se nezbytně jednat pouze o software). Celý obsah smluvních podmínek se však nachází až uvnitř balení produktu (samotný obal obsahuje pouze upozornění, že užívání produktu je vázáno na smluvní podmínky). Vznik smluvního konsensu tímto způsobem[207] je právně sporný i v angloamerické právní kultuře.[208] Z pohledu českého práva je nutné de lege lata považovat za nepřijatelné, aby se smluvní strana seznámila s obsahem smlouvy až po „uzavření“ takové smlouvy. V případě, že text licenční smlouvy je uveden přímo na obalu (krabici), ve které se nacházejí hmotné nosiče dat s rozmnoženinou počítačového programu, nejsou samotným otevřením obalu zákonné předpoklady pro kontraktaci ve smyslu ustanovení § 43a a násl. občanského zákoníku taktéž splněny (v případě, že nedochází k dalším úkonům ze strany účastníků). Nicméně tuto situaci je nutné po zmiňované novelizaci posoudit i z hlediska nové právní úpravy v autorském zákoně.

Právní problematika uzavírání smlouvy při distribuci počítačových programů bývá v praxi poměrně neodůvodněně podceňována, a to jak ze strany poskytovatelů, tak ze strany potencionálních nabyvatelů licence (uživatelů software). Před účinností novely autorského zákona provedené zákonem č. 216/2006 Sb. bylo navíc možné vznik oprávnění k výkonu práva užít počítačový program na straně uživatele (vznik licence) bez uzavření licenční smlouvy dovozovat poměrně krkolomně (viz níže). V této souvislosti je však nutné důsledně odlišovat problematiku uzavření licenční smlouvy ve vztahu k vzniku oprávnění k výkonu práva užít počítačový program (licenci) a uzavření licenční smlouvy jako podmínku vzniku dalších práv a povinností vyplývajících případně z licenčních podmínek. I za současné právní úpravy, kdy je možné připustit vznik licence na základě jiného právního důvodu než smlouvy (viz níže), nemůže nabyvateli bez řádného uzavření smlouvy vzniknout kupříkladu oprávnění k poskytování software dalším osobám (oprávnění poskytovat podlicence). Pro naplnění myšlenek Open Source software a free software je však možnost poskytovat podlicence dalším osobám zcela esenciální. Jak již bylo zmiňováno výše, oprávnění uživatele ohledně nakládání s Open Source software či free software se totiž vždy odvíjejí od platného smluvního ujednání předchozího uživatele. Pokud tedy nedojde k řádnému uzavření smlouvy nabyvatelem (nabyvatel nenabyl oprávnění licenčními podmínkami předpokládaná), má tato skutečnost právně negativní důsledky na všechny další uživatele počítačového programu. A jak již bylo taktéž výše zmiňováno, ke zhojení tohoto protiprávního stavu nemůže dojít například tím, že uživatel počítačový program určitou dobu užívá apod.

Proces kontraktace po novele autorského zákona č. 216/2006 Sb.

Novelizace autorského zákona provedená zákonem č. 216/2006 Sb. reflektovala právě některé z výše uváděných problematických aspektů provázejících distribuci počítačových programů. Nicméně je možné poznamenat, že ani změna právní úpravy procesu kontraktace v autorském zákoně nemůže logicky vyřešit právní obtíže spojené s náležitostmi utváření smluvního konsensu dle jiných právních řádů. Modifikace právní úpravy procesu uzavírání smlouvy v autorskoprávní oblasti byla realizována při­dáním dvou dalších odstavců do § 46 autorského zákona. Ustanovení § 46 odst. 5 autorského zákona nově stanoví, že „o podání návrhu na uzavření smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému okruhu osob.“ Přidáním tohoto odstavce došlo pro oblast předmětů chráněných autorským právem (včetně počítačových programů) ke změně zákonných náležitostí návrhu na uzavření smlouvy (oferty) dle ustanovení § 43a odst. 1 občanského zákoníku. V oblasti autorskoprávní je tak možné učinit „veřejný návrh na uzavření smlouvy“ tak, jak je znám z ustanovení § 276 a násl. obchodního zákoníku s tím, že licenční smlouva může (musí) být uzavřena se všemi osobami, které tento veřejný návrh přijaly, a to aniž by tato skutečnost musela být v návrhu na uzavření smlouvy výslovně uváděna (srov. § 280 obchodního zákoníku). V této souvislosti je možné vzpomenout také právní úpravu návrhu na uzavření smlouvy u spotřebitelských smluv. Část právní teorie zastává názor, že ustanovení je speciální právní úpravou - návrhem na uzavření smlouvy, jenž je taktéž směřován vůči neurčitému okruhu osob.[209]

Druhé přidané ustanovení (§ 46 odst. 6 autorského zákona) pak zakotvuje, že „s přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo přijme plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn.“ Toto ustanovení § 46 odst. 6 autorského zákona je ideově inspirováno us­tanovením § 275 odst. 4 obchodního zákoníku, přičemž úprava obchodního zákoníku vychází z Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Vídeňská úmluva“).[210]

Jak již bylo zmiňováno, zákonodárce byl při vytváření ustanovení § 46 odst. 5 a 6 autorského zákona veden zejména úmyslem na „legalizaci“ faktických úkonů, ke kterým každodenně v oblasti distribuce software dochází. Výsledkem pak měla být možnost souběžné aplikace předmětných dvou ustanovení autorského zákona v rámci jednoho procesu kontraktace. Z mé strany se však přikláním k názoru, že tato souběžná aplikace by neměla být připuštěna, přičemž tento názor opírám zejména o jazykový a systematický výklad předmětných ustanovení. Z hlediska jazykového lze konkrétně poukázat na znění ustanovení § 46 odst. 6 autorského zákona, jenž předpokládá, že případná akceptace návrhu smlouvy bude učiněna „osobou, které je návrh určen“. Ze slova „určen“ lze dle našeho názoru vyvodit, že návrh na uzavření smlouvy (oferta) byl navrhovatelem proveden adresně vůči této osobě a nikoliv ve formě veřejného návrhu smlouvy dle ustanovení § 46 odst. 5 autorského zákona. Pokud by tomu tak nebylo, uvedení „osoby, které je návrh určen“, by bylo nadbytečné, neboť znění předmětného ustanovení by šlo řešit např. slovním spojením „je možné“. Tedy kupříkladu v tomto znění: „…s přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem je možné vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu…“.

Z hlediska systematického je pak nutné poukázat na již výše zmiňovaná ustanovení § 275 odst. 4 obchodního zákoníku a čl. 18 odst. 3 Vídeňské úmluvy, odkud bylo znění § 46 odst. 6 autorského zákona do značné míry převzato. V obou těchto případech je předpokladem neformální akceptace návrhu na uzavření smlouvy (kromě jiných podmínek) předchozí adresnost oferty. Připuštěním výkladu, že ustanovení § 46 odst. 5 a 6 autorského zákona je možné využít v rámci jednoho kontraktačního procesu, by došlo k významnému průlomu v oblasti norem smluvního práva a soukromého práva vůbec. Souběžné využití ustanovení § 46 odst. 5 a 6 autorského zákona v praxi totiž znamená, že smluvní strana nemusí být vůbec informována o tom, že se stala účastníkem smlouvy. Toto je s ohledem na požadavek právní jistoty nežádoucím stavem, který se může dotýkat obecně uznávaných zásad soukromého práva (např. pacta sunt servanda, vigilantibus iura apod.).

Zřejmě není sporu o tom, že konkrétně pro oblast volně šiřitelných počítačových programů by využití ustanovení § 46 odst. 5 a 6 autorského zákona v rámci jednoho kontraktačního procesu mohlo být prospěšné a výhodné. Nicméně kromě výše uvedených konsekvencí je nutné vzít v úvahu i globální charakter distribuce volně šiřitelných počítačových programů, kdy české smluvní právo má pouze omezený praktický dopad (viz výše).

V případě, že by se teorie a praxe přiklonila k mému názoru, tedy že ustanovení § 46 odst. 5 a 6 autorského zákona nelze aplikovat v rámci jednoho kontraktačního procesu, zůstala by i nadále z právního pohledu otevřena řada praktických situací. Je možné zmínit kupříkladu ty případy, kdy uživatel pouze „odklikává“ smluvní podmínky, přičemž není osobou, které byl návrh určen, nebo ty případy, kdy si uživatel pouze zhotovuje rozmnoženinu počítačového programu, aniž by učinil jiný úkon (opět pokud se nejedná o osobu, které byl návrh na uzavření smlouvy určen). Nicméně zmiňovaná nemožnost souběžné aplikace přidaných ustanovení autorského zákona by s ohledem na zásady soukromého práva byla poměrně logická (viz výše), a nebylo by jí tak možné považovat za legislativní nedostatek.

Právní úkony

S problematikou vytváření smluvního konsensu při distribuci software úzce souvisí i teoretické otázky právních úkonů. Pro zjednodušení nejsou v této práci blíže rozebírány otázky vztahující se k problematice náležitosti osoby, tedy kupříkladu ty případy, kdy potencionální nabyvatel licence k počítačovému programu nemá plnou způsobilost k právním úkonům apod., přestože tyto situace mohou v oblasti distribuce počítačových programů nastávat poměrně často. Stejně tak otázky spojené s náležitostí vůle přesahují rozsah této práce.

Srozumitelnost projevu vůle

V souvislosti s právními úkony při distribuci software je však vhodné se alespoň stručně věnovat právním konsekvencím náležitostí projevu vůle, konkrétně problematikou srozumitelnosti právního úkonu. Ve velké většině případů je znění licenčních podmínek k volně šiřitelným počítačovým programům v anglickém jazyce. V oblasti Open Source software a free software pak bývá znění licenčních podmínek v anglickém jazyce považováno za jejich jedinou „oficiální“ variantu. Případní „uživatelé“ licenčních podmínek jsou tvůrci licenčních podmínek k Open Source software a free software spíše zrazováni od vyhotovování překladů licenčních podmínek do jiných jazyků. Jako důvod jsou uváděny případné nežádoucí odchylky od původní varianty textu a s tímto související „negativní“ právní dopady.[211]

Z pohledu českého práva je nutné konstatovat, že v případě, kdy subjekt, kterému je návrh na uzavření smlouvy určen, nerozumí anglickému jazyku nebo mu není text licenčních podmínek z jiného důvodu srozumitelný (relativně nesrozumitelný návrh), bude tento návrh neplatný dle ustanovení § 37 občanského zákoníku.[212] Logicky tak na základě této oferty nemůže dojít k uzavření smlouvy. V souvislosti s otázkou srozumitelnosti právních úkonů je možné také zmínit, že české právo na rozdíl například od francouzského práva[213] výslovně nestanoví, že by nabídka/návrh na uzavření smlouvy adresovaný spotřebiteli musel/a být nevyhnutelně v českém jazyce. Pouze ustanovení § 53 odst. 3 občanského zákoníku stanoví, že při použití prostředků komunikace na dálku musí být informace (informace nutné k uzavření smlouvy ve smyslu obecných náležitostí smlouvy a podstatných náležitostí smlouvy) „poskytnuty určitým a srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob, zejména nezletilých nebo spotřebitelů.“ Na okraj je možno poznamenat, že ustanovení § 53 odst. 3 občanského zákoníku je chybným provedením čl. 5 Směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách[214] do národního práva, neboť požadavek srozumitelnosti by se měl v souladu s předmětnou směrnicí vztahovat na všechny spotřebitelské smlouvy a nikoliv pouze na smlouvy uzavírané při použití prostředků komunikace na dálku.

Forma právního úkonu

V souvislosti s problematikou právních úkonů při distribuci software je vhodné se zastavit i u otázek formy právních úkonů. Autorský zákon vyžaduje uzavření licenční smlouvy v písemné formě zásadně pouze v případech, kdy je nabyvateli poskytována výhradní licence (§ 46 odst. 4 autorského zákona). Praktičnost tohoto ustanovení v oblasti volně šiřitelných počítačových programů je logicky omezena. Kromě případů poskytování výhradní licence je tak šíření počítačových programů ovládáno zásadou bezformálnosti­.[215]

Pokud dochází k distribuci počítačového programu společně s licenčními podmínkami, je možné položit otázku, zdali mohou být v takovém případě splněny zákonné předpoklady pro písemný právní úkon či nikoliv (§ 40 odst. 3 a odst. 4 občanského zákoníku), i při vědomí toho, že jde v případech volně šiřitelného softwaru o licenci nevýhradní. Zodpovězení této otázky je důležité zejména s ohledem na skutečnost, že při posuzování určitosti písemného právního úkonu je významný pouze ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě.[216] Nicméně není vyžadováno, aby dvoustranný písemný právní úkon (smlouva), byl zachycen na jedné listině.

Licenční podmínky k volně šitelným počítačovým programům, včetně licenčních podmínek k free software a Open Source software, neobsahují ve většině případů žádné vymezení svého sekundárního předmětu, tedy neobsahují žádnou specifikaci počítačového programu, který by měl být na základě takové smlouvy nabyvateli poskytován.[217] Náležité určení díla (počítačového programu) bývá teorií označováno jako podstatná náležitost licenční smlouvy.[218] V případě, že by došlo k poskytnutí software právním úkonem v písemné formě, přičemž ten by byl zachycen ve znění licenčních podmínek (k free software a Open Source software), jednalo by se o neurčitý právní úkon.[219] Samozřejmě za předpokladu, že účastníci neuzavřeli v písemné formě separátní dohodu, která by kupříkladu vymezovala předmět smlouvy, či by předmět smlouvy nevyplýval z jiné listiny, jež by bylo možno považovat za součást dohody účastníků. Podobným nedostatkem by trpěl i písemný právní úkon směřující k uzavření licenční smlouvy v těch případech, kdy licenční podmínky výslovně neupravují problematiku bezúplatnosti licence jako podstatné náležitosti licenční smlouvy (viz výše v čl. 2.5.1.1 této práce).

Písemná forma právního úkonu předpokládá splnění dvou základních náležitostí — písemnosti a podpisu.[220] Právní řád nedefinuje, co se rozumí pojmem „písemný“ či „písemným právním úkonem“.[221] Ustanovení § 40 odst. 3 občanského zákoníku pouze uvádí, že „písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila.“ Pro problematiku právních úkonů, jež jsou činěny při šíření počítačových programů, je však důležitější ustanovení § 40 odst. 4 občanského zákoníku, které upravuje druhou zmiňovanou náležitost — podpis. Toto ustanovení zakotvuje, že „písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou…Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů.“ V oblasti masové distribuce volně šiřitelných počítačových programů není jakákoliv varianta podpisu v praxi využívána, a to včetně podpisu elektronického. Na druhou stranu třeba v těch případech, kdy před „stažením“ software dochází k registraci uživatele na webových stránkách poskytovatele, není vyloučeno uvažovat o variantě nahrazení podpisu mechanickými prostředky. Bez ohledu na toto lze z výše uváděných okolností učinit závěr, že zákonné předpoklady pro platnost písemného právního úkonu nebudou při distribuci volně šiřitelných počítačových programů v drtivé většině případů splněny.

V této souvislosti je však vhodné ihned poznamenat, že vůle účastníků při distribuci volně šiřitelných počítačových programů vůbec nesměřuje k uzavření smlouvy v písemné formě, nýbrž k úkonu neformálnímu. S ohledem na toto tak lze usoudit, že dojde-li k uzavření neformální smlouvy k volně šiřitelnému počítačovému programu, bude její obsah nutné dovozovat z obsahu textu licenčních podmínek a z okolností případu vyplývajících z výslovných či konkludentních úkonů účastníků.


[195]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 21

[196]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 166

[197]: Andrew M. St. Laurent — „Understanding OPEN SOURCE & FREE SOFTWARE LICENSING”, 2004 O’Reilly Media, Inc. str. 147

[198]: Steve H. Lee – Open Source Software Licensing, 1999, str. 74

[199]: Telec Ivo, Tůma Pavel – Přehled práva duševního vlastnictví, Česká právní ochrana, Doplněk, Brno 2006, str. 38

[200]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 11

[201]: k této problematice srov. rozsudek Oberlandesgericht Frankfurt am Main (2–6 0 224/06) – http://www.jbb.de/…furt_gpl.pdf

[202]: Kučera Zdeněk, Mezinárodní právo soukromé, 6. opravené a doplněné vydání, Doplněk Brno 2004, str. 298

[203]: ve smyslu § 14 odst. 1 autorského zákona — „Rozšiřováním originálu nebo rozmnoženiny díla se rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla, včetně jejich nabízení za tímto účelem.“

[204]: Telec, I.: Komentář k autorskému zákonu §19 [35/1965 Sb.], ASPI – stav k 16.11.2006

[205]: Aujezdský Josef, Právní aspekty prodeje krabicového software, http://www.itpravo.cz/index.shtml?…

[206]: Steve H. Lee – Open Source Software Licensing, 1999, str. 75

[207]: Andrew M. St. Laurent — „Understanding OPEN SOURCE & FREE SOFTWARE LICENSING”, 2004 O’Reilly Media, Inc. str. 149

[208]: Specht v. Netscape Comm. Corp., 150 F.Supp.2d 585 (S.D.N.Y. 2001) – http://www.lclark.edu/…echtedit.pdf

[209]: Jehlička O., Švestka, J., Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha, C.H. Beck 2003 — str. 274

[210]: Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb.)

[211]: viz Free Software Foundation -http://www.fsf.org/…ns.html/view?…

[212]: Knapp V., Švestka J. a kol.: Občanské právo hmotné, Codex, Praha 1997, str. 104

[213]: Nicolas Jullien, Mélanie Clément-Fontaine, Jean-Michel Dalle – Réseau National des Technologies Logicielles project “New Economic Models, New Software Industry Economy”, str. 173 -http://www.mar­souin.org/ecri­re/upload/logi­ciel_libre/rap­port_RNTL2002/an­glais/tables_ma­tieres.pdf

[214]: Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách

[215]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 32

[216]: Soudní rozhledy – rozhodnutí soudů České republiky, č. 9/2000 (C. H. Beck) — Nejvyšší soud České republiky

[217]: určení díla bývá v teorii označováno za podstatnou obsahovou náležitost licenční smlouvy — viz Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 27

[218]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 478

[219]: Telec Ivo, Tůma Pavel – Přehled práva duševního vlastnictví, Česká právní ochrana, Doplněk, Brno 2006, str. 40

[220]: Frimmel Martin — Elektronický obchod/právní úprava, PROSPEKTRUM, 2002

[221]: Smejkal V. a kolektiv — Právo informačních a telekomunikačních systémů, 2. aktualizované a rozšířené vydání, C.H. Beck, Praha 2004, str. 73