Zásada teritoriality
Jednotlivé licenční podmínky doprovázející volně šiřitelné počítačové programy jsou jejich „tvůrci“ ve většině případů koncipovány jako „nadnárodní“ dokumenty s aspirací na globální použitelnost.[51] Bez ohledu na tyto záměry se soukromoprávní (obligační) vztahy určitých subjektů musí vždy řídit konkrétním národním právním řádem (rozhodným právem), popř. tzv. přímými normami.[52] [53]
Práva k nehmotným statkům (včetně autorského práva) jsou založena na teritoriálním omezení a jejich ochrana je vždy poskytována podle určitého právního řádu.[54] K překonání negativ této územní omezenosti by pak měly sloužit zejména mnohostranné mezinárodní smlouvy[55]. Nicméně rozsah úpravy v oblasti určování rozhodného práva je v těchto mezinárodních smlouvách nevýznamný.[56] Při posuzování rozhodného autorského práva pro konkrétní případ užití autorského díla (počítačového programu) je tak třeba zásadně aplikovat princip teritoriality. Vzhledem k tomu, že Česká republika je signatářem Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl[57] (vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 133/1980 Sb., ve znění pozdějších předpisů) (dále jen „Bernská úmluva“), vychází i české právo ze zásady teritoriality. Autorský zákon je tedy vybudován na tomto principu a uplatní se pouze pro užití děl, k nimž dochází na území České republiky.[58] Se zásadou teritoriality souvisí také problematika určování jurisdikce, jež by vlastně celému výkladu ohledně rozhodného práva měla předcházet, nicméně s ohledem na svoji komplexitu přesahuje rozsah této práce.
Podmínky, obsah a způsob ochrany autorským právem se tradičně řídí vnitrostátními předpisy státu, na jehož území se ochrana uplatňuje (zásada lex loci protectionis). Podle tohoto práva je tedy nutné například určit, zdali je konkrétní předmět práva v konkrétní zemi vůbec nehmotným statkem chráněným autorským právem či nikoliv (věcná působnost), zhodnotit možnost či nemožnost převodu majetkových autorských práv nebo posoudit otázky omezení subjektivních autorských práv apod. Ochrana autorského díla (počítačového programu) tak není odvislá od ochrany ve státě původu díla ani od státní příslušnosti toho subjektu, který autorské dílo užil (ať už oprávněně či neoprávněně).[59] Výše uvedené samozřejmě platí bez ohledu na okolnost, zdali se jedná o freeware, shareware, free software či Open Source software (ohledně problematiky software označovaného jako public domain a českého autorského práva podrobněji níže). V případech, kdy počítačový program vzniká komunitním způsobem (viz níže), přičemž je zároveň vytvářen (zveřejňován) v mnoha zemích najednou, může pak být právní situace ve vztahu k tomuto počítačovému programu poměrně nepřehledná (viz čl. 3 odst. 4 a čl. 5 odst. 4 Bernské úmluvy).
Pro přeshraniční výkon autorských práv tak princip lex loci protectionis nelze považovat za ideální (viz níže). Vhodnější by bylo, pokud by právní vztahy k autorskému dílu coby nehmotnému statku byly posuzovány dle práva státu původu takového nehmotného statku, tedy na základě principu lex loci origines. Toto lze zdůraznit zejména v souvislosti s otázkami autorství či spoluautorství k počítačovému programu, včetně problematiky, který subjekt je v konkrétním případě oprávněn s počítačovým programem nakládat. Není totiž z právního a ekonomického pohledu žádoucí, aby společně s překročením státní hranice docházelo ke změnám v osobách nositelů autorských práv k počítačovému programu (či jinému nehmotnému statku). Řešení kolizních otázek na principu lex loci protectionis tak lze považovat v globalizovaném světě za nepraktické, a to včetně problematiky smluvní.[60] [61]Z výše zmiňovaného principu teritoriality vyplývají další právní otázky, které taktéž souvisejí s distribucí počítačových programů v mezinárodním měřítku a technologickým rozvojem v této oblasti v posledních letech.
S ohledem na výše uvedené by se v případě zhotovení rozmnoženiny počítačového programu stažením z internetového serveru (download) mělo toto užití řídit právním řádem státu, ve kterém se uživatel nacházel v okamžiku, kdy k tomuto stažení došlo, a nikoliv právem státu, odkud bylo stahováno či kde se v okamžiku užití nacházel počítač uživatele, na který byla tato data stahována apod. (v praxi je poměrně běžný dálkový přístup k počítači, na který je stahováno).[62]
V této souvislosti je však nutné se zabývat také otázkou přeshraničního sdělování počítačových programů veřejnosti. Uzemní dosah sdělování (transmise) počítačových programů se dostává stále častěji do konfliktu s teritoriální působností autorskoprávních úprav v jednotlivých zemích.[63] Tradiční model distribuce počítačových programů jejich rozšiřováním na hmotných nosičích je v současné době stále více opouštěn, a to i u proprietárních počítačových programů poskytovaných za úplatu. V právní nauce se v souvislosti s přeshraničním vysíláním (sdělováním autorských děl veřejnosti) rozvinuly dvě protichůdné právní teorie, a to tzv. emisní teorie a komunikační teorie.[64] Dle emisní teorie dochází ke sdělování díla veřejnosti pouze na území toho státu, odkud je dílo veřejnosti sdělováno (např. území státu, kde je umístěn server obsahující sdělovanou rozmnoženinu počítačového programu). Naopak dle komunikační teorie se za místo, kde k sdělování veřejnosti dochází, považuje území jakéhokoliv státu, kde je možné dílo vnímat (např. tedy území všech států, odkud je možné přistoupit ke sdělované rozmnoženině počítačového programu). V oblasti sdělování děl počítačovou sítí se současná nauka v několika případech přiklání ke komunikační teorii.
Zřejmě není nutné zdůrazňovat, že komunikační teorie je pro oblast volně šiřitelných počítačových programů přinejmenším nevhodná. Aby mohlo dojít k oprávněnému sdělování počítačového programu veřejnosti, by totiž bylo nutné vyhovět právním požadavkům na sdělování veřejnosti všech států, kde je možné se připojit k internetu. K tomuto je nutné dále připočíst skutečnost, že podle hmotněprávních ustanovení jednotlivých právních řádů může být nositelem práv k počítačovému programu pokaždé jiná osoba (viz výše). Tyto právní překážky by pak prakticky zcela omezovaly možnost nakládání s volně šiřitelnými počítačovými programy tak, jak je dnes známe z praxe. Z těchto důvodů, přestože jsme si vědomi možných negativních důsledků z autorskoprávního pohledu, je podle našeho názoru nutno v oblasti volně šiřitelných počítačových programů vycházet z teorie emisní. V této oblasti se totiž jeví jako zcela logické, že zpřístupnění počítačového programu veřejnosti „vystavením“ na internetový server by se mělo řídit právním řádem státu, kde k tomuto zpřístupnění došlo (tzn. místem, kde se tento server fyzicky nachází). Místem sdělování tohoto počítačového programu veřejnosti by pak měl být pouze stát, kde je umístěn server s počítačovým programem. Tento náš závěr je však v rozporu se současnou právní úpravou a převládajícími právními názory na tuto otázku.[65] [66]
[51]: Andrew M. St. Laurent — „Understanding OPEN SOURCE & FREE SOFTWARE LICENSING”, 2004 O’Reilly Media, Inc. str. 153
[52]: Kučera Zdeněk, Mezinárodní právo soukromé — 5. opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno 2001, str. 24
[53]: Phil Albert – Sticks, Stones and the GPL, 2004 – http://www.linuxinsider.com/…y/38089.html
[54]: Maureen OSullivan – A law for free software – Don’t we have enough laws already?, 2007 – http://www.freesoftwaremagazine.com/…software_act
[55]: Kučera Zdeněk, Mezinárodní právo soukromé — 5. opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno 2001, str. 270 –281.
[56]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 135
[57]: ve znění Pařížské revize
[58]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 862
[59]: Čermák Jiří, Jr. – Internet a autorské právo – otázka určení rozhodného práva a jiné autorskoprávní aspekty Internetu – http://www.itpravo.cz/index.shtml?…
[60]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 136
[61]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 521
[62]: Čermák Jiří, Jr. – Vztah principu teritoriality a polohy serveru při určení rozhodného autorského práva na Internetu, http://www.itpravo.cz/index.shtml?…
[63]: Tento problém byl prvně ve větším rozsahu řešen v souvislosti s rozvojem družicového vysílání.
[64]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 217
[65]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 218
[66]: Čermák Jiří, Jr. – Vztah principu teritoriality a polohy serveru při určení rozhodného autorského práva na Internetu, http://www.itpravo.cz/index.shtml?…
ČLÁNKY DO MAILU