Hlavní navigace

Oprávnění užít počítačový program na základě jiného právního důvodu než smlouvy

Právní důvody užití počítačového programu
2.6.2.2 – Právní úprava po novele autorského zákona
2.6.2.2.1 – Práva oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu
2.6.2.2.2 – Rozmnoženina počítačového programu
2.6.2.2.3 – Vymezení oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu
2.6.2.2.4 – Úvahy de lege ferenda

Oprávnění užít počítačový program na základě jiného právního důvodu než smlouvy

Jak bylo zmiňováno výše, možnost užít autorské dílo se řídí právem místa, kde k tomuto užití dochází. Ustanovení § 12 odst. 1 autorského zákona stanoví, že „Autor má právo své dílo užít …a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem.“ Autorský zákon tedy primárně předpokládá, že ke vzniku oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo (vzniku licence) bude docházet na základě smlouvy či na základě zákona (na základě zákonných licencí)[222]. Pro úplnost je možné zmínit, že v literatuře bývají jako další právní důvody zakládající oprávnění k užití díla bez svolení autora uváděny také výrok soudu a úřední přivolení[223], nicméně tyto případy nejsou pro praxi v oblasti volně šiřitelných počítačových programů pochopitelně příliš praktické.

V části právní teorie je pak zastáván názor, že oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo (licenci) je možné udělit také jednostranným projevem vůle poskytovatele (zejména autora).[224] Jedná se tedy o určitou obdobu výše zmiňované angloamerické koncepce spočívající v jednostranném (potencionálně odvolatelném) svolení vykonavatele majetkových autorských práv s užitím počítačového programu (čl. 2.2.1). Tyto teoretické názory se opírají zejména o znění Listiny základní práv a svobod[225], konkrétně o čl. 2 odst. 3, který stanoví, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno…“.[226] Nicméně v této souvislosti je nutné připomenout výše zmiňované ustanovení § 12 odst. 1 autorského zákona, které k poskytnutí licence výslovně uvádí formu smlouvy, jakož i to, že poskytnutí licence k autorskému dílu je zásadně synalagmatickým vztahem. Udělení licence neznamená pouze poskytnutí oprávnění nabyvateli, nýbrž nabyvateli vznikají zároveň i určité závazky (dluhy), a to i v oblasti volně šiřitelných počítačových programů (viz např. výše zmiňovaná povinnost nabyvatele využít licenci). Poskytnutí licence jednostranným projevem vůle poskytovatele by tak bylo v rozporu s občanskoprávní zásadou, že nikdo nemůže s ohledem na zásadu rovnosti subjektů právně zavázat jiného bez jeho souhlasu (jednostranným projevem vůle).[227] Teoreticky si tak lze tuto situaci představit (pomineme-li ustanovení § 12 odst. 1 autorského zákona) u licence, jež by byla pro nabyvatele výhradně opravňující a nestanovila by mu jiné povinnosti, než které pro něho vyplývají z obecně závazných právních předpisů.

Právní úprava do 22/5/2006

Před novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 216/2006 Sb. neobsahoval autorský zákon žádnou explicitní úpravu případů, kdy by mohlo přímo na základě autorského zákona docházet ke vzniku oprávnění užít počítačový program (oprávnění k výkonu práva užít počítačový program). V praxi tak často nastávala problematická situace, že pokud nedošlo k řádnému uzavření licenční smlouvy, neexistoval na straně uživatele právní důvod (titul) pro užití počítačového programu. Právní úprava volného užití (§ 30 odst. 3 autorského zákona v původním znění) se na počítačové programy nevztahuje. Licenční smlouva tak byla jediným výslovně zákonem upraveným právním důvodem pro vznik oprávnění k výkonu práva užít počítačový program.[228] Případy omezení autorských práv dle ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona ve prospěch oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu a bezúplatné zákonné licence dle ustanovení § 31 a násl. autorského zákona pro zjednodušení odmýšlíme.

V právní teorii se i před novelizací autorského zákona objevovaly názory, že oprávnění užít počítačový program bylo možné získat i jiným způsobem.[229] [230] Uvedené názory byly mimo jiné odrazem komunitární úpravy a faktické situace při distribuci software, kdy v mnoha případech nebyly vůbec splněny podmínky pro platnou kontraktaci.[231] Výše uvedené bylo dovozováno zejména rozlišováním mezi pojmem nabyvatel licence a pojmem oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu (§ 66 odst. 1) v autorském zákoně a také pomocí analogie mezi institutem oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu a oprávněnou držbou dle ustanovení § 129 občanského zákoníku. Ve prospěch tohoto výkladu hovořilo i to, že úprava Směrnice o právní ochraně počítačových programů týkající se vyčerpání práv k rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu[232] by jinak neměla žádný praktický smysl. Také další argument podporující možnost bezesmluvního užití počítačového programu vycházel ze Směrnice o právní ochraně počítačových programů, a to konkrétně ze skutečnosti, že i text Směrnice rozlišuje mezi nabyvatelem licence a oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu.[233] V této souvislosti je však vhodné poznamenat, že citovaná směrnice obsahuje v anglickém znění celkem čtyři rozdílné pojmy pro osobu, jež má určitá oprávnění k počítačovému programu nebo jeho rozmnoženině.[234] Připuštění doktrinálních názorů, že pro vznik oprávnění užít počítačový program není nutné, aby došlo k uzavření (licenční) smlouvy, samozřejmě implikovalo i za předchozí právní úpravy poměrně široké spektrum právních otázek. Stejné otázky pak navozuje i současná právní úprava institutu oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu (viz níže).

Právní úprava po novele autorského zákona

I po novelizaci autorského zákona zůstala konstrukce ustanovení § 12 odst. 1 autorského zákona zachována. Licenční smlouva je tak nadále „hlavním“ právním důvodem pro vznik oprávnění k výkonu práva užít autorské dílo (počítačový program).[235] Nicméně zákonem č. 216/2006 Sb. byla do autorského zákona přidána definice oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu (§ 66 odst. 6 autorského zákona), přičemž oprávněnému uživateli rozmnoženiny počítačového programu je pak přímo autorským zákonem ve spojení s další právní skutečností přiznáno právo užít počítačový program. Novelizovaná právní úprava se pochopitelně vztahuje na všechny „druhy“ počítačových programů.

Práva oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu

Dle ustanovení § 66 odst. 6 autorského zákona může oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu „užít oprávněně nabytou rozmnoženinu počítačového programu v rozsahu stanoveném v odstavci 1 (minimální rozsah), pokud není smlouvou dohodnut rozsah širší; minimální rozsah nelze s výjimkou oprávnění uvedeného v odstavci 1 písm. b) dohodou zúžit.“ Minimální rozsah práv oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu dle ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona je s výjimkou ustanovení písm. b) kogentního charakteru. Nicméně právě ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) autorského zákona zakotvuje v návaznosti na ustanovení § 66 odst. 6 autorského zákona důležité oprávnění oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu.[236] Ostatní práva oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu uvedená v ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona byla stručně zmiňována v čl. 2.5.2.1 této práce.

Dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) autorského zákona „do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže jinak rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu v souladu s jeho určením…“ Možnost zhotovovat rozmnoženiny počítačového programu (k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny) je samozřejmě zcela fundamentálním oprávněním. Důležitost tohoto ustanovení však plně vyvstává zejména v relaci s již zmiňovanou novou definicí oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu a v souvislosti s právní úpravou vyčerpání práv k rozmnoženině díla (počítačového programu).

Předem dalšího výkladu je nutné zmínit, že práva oprávněného uživatele rozmnoženiny dle ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona jsou jednou z forem omezení výlučného autorského práva. Případný rozsah těchto omezení autorského práva k počítačovému programu je nutné vždy vykládat v souladu s ustanovením § 29 odst. 1 autorského zákona (viz také výslovný odkaz v ustanovení § 66 odst. 5 autorského zákona): „Výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně a pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.“ Předmětné ustanovení zakotvuje do českého práva tzv. tříkrokový test jako základní interpretační pomůcku v případech bezesmluvního užití díla (počítačového programu). Splnění tříkrokového testu je označováno za tzv. materiální podmínku bezesmluvního užití.[237]

Rozmnoženina počítačového programu

I z výše uvedeného lze usuzovat, že při interpretaci rozsahu práv oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu je nezbytné se zabývat také fundamentální otázkou, co se rozumí rozmnoženinou počítačového programu. Autorský zákon legální definici rozmnoženiny díla (počítačového programu) neobsahuje a navíc dle našeho názoru tento termín pojímá nejednoznačně. Pod pojem rozmnoženiny autorského díla je možné jednou podřadit kopii díla (kopii teoreticky nezničitelného nehmotného statku) a podruhé věc, prostřednictvím které je dílo vyjádřeno (§ 9 odst. 2 autorského zákona).[238] [239] Rozmnoženinou počítačového programu je tak možné rozumět jak kopii počítačového programu, tak i funkční celek tvořený nosičem (např. CD-ROM) a trvalou rozmnoženinou tohoto počítačového programu. Rozmnoženinu počítačového programu uloženou na pevném disku (serveru) či jiném záznamovém mediu (např. CD, DVD) je však vždy nutné právně odlišovat od samotného záznamového media jako nosiče informací.[240] Zmiňovaná nejednoznačnost chápání pojmu rozmnoženina v autorském právu pak působí výkladové problémy, a to zejména ve vztahu k institutu oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu (viz níže).

Ustanovení § 13 odst. 2 autorského zákona stanoví, že „dílo se rozmnožuje zejména ve formě rozmnoženiny tiskové, fotografické, zvukové, obrazové nebo zvukově obrazové, stavbou architektonického díla nebo ve formě jiné trojrozměrné rozmnoženiny anebo ve formě elektronické zahrnující vyjádření analogové i digitální.“ Ustanovení § 14 odst. 1 autorského zákona pak hovoří v tom smyslu, že rozšiřováním rozmnoženiny díla „se rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva“ k rozmnoženině díla. K rozšiřování rozmnoženin může docházet pouze u trvalých rozmnoženin, které lze uvádět do oběhu jako věc, přičemž rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla je nutné odlišovat od sdělování díla veřejnosti.[241] Ustanovení § 13 odst. 2 autorského zákona uvádí elektronickou formu jako protiklad formy tiskové, fotografické, zvukové, obrazové nebo zvukově obrazové, stavby architektonického díla nebo formy jiné trojrozměrné rozmnoženiny. V oblasti software má z praktického hlediska smysl se zabývat pouze rozmnoženinami počítačových programů ve formě elektronické — digitální (ať už se jedná o dočasné či trvalé rozmnoženiny). Bez patřičného hardwarového vybavení totiž není technicky možné, aby došlo k užití rozmnoženiny počítačového programu.

Vymezení oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu

Úmysl zákonodárce při přípravě novely autorského zákona ohledně institutu oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu byl veden chvályhodnou snahou o legalizaci velkého množství situací, ke kterým v praxi při distribuci a užívání počítačových programů docházelo (viz výše zmiňované užívání „zakoupeného“ software bez právního důvodu). Již v průběhu vytváření této práce byly publikovány některé teoretické výhrady vůči výslednému zákonnému vymezení oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu.[242] Kromě těchto již v teorii známých výhrad lze zmínit ještě další dvě dle našeho názoru podstatné připomínky k výsledné podobě ustanovení § 66 odst. 6 autorského zákona. Za prvé při vymezování pojmu oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu mělo být výslovně zakotveno, že tento pojem se vztahuje pouze k rozmnoženinám počítačového programu, které již byly rozšířeny (viz výše), a nikoliv např. k rozmnoženinám zhotoveným na základě oprávnění k užití počítačového programu sdělování veřejnosti. Za druhou určitou nedokonalost nové úpravy je pak možné označit to, že zákonodárce při přípravě novely vzal (stejně jako Směrnice o právní ochraně počítačových programů)[243] do úvahy pouze otázky související s počítačovými programy distribuovanými masově, přičemž případné dopady na právní vztahy k rozsáhlejším individuálním softwarovým systémům nebyly zcela dořešeny (viz níže). Nicméně v této souvislosti je nutné vzít v úvahu, že český zákonodárce byl postaven před poměrně nelehkou úlohu, a to vyřešit z pohledu českého práva problematický vztah vyčerpání práv k rozmnoženině počítačového programu dle ustanovení čl. 4 písm. c) Směrnice o právní ochraně počítačových programů[244] a licenčního ujednání k počítačovému programu. Tento vztah totiž není v komunitárním právu výslovně řešen a může působit absurdní důsledky (viz níže).

Podle nově vloženého ustanovení § 66 odst. 6 autorského zákona je oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu „oprávněný nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu, který má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině počítačového programu, a to za účelem jejího využití, nikoli za účelem jejího dalšího převodu, dále oprávněný nabyvatel licence nebo jiná osoba oprávněná užívat rozmnoženinu počítačového programu.“ Směrnice o právní ochraně počítačových programů vymezení pojmu oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu přímo neobsahuje, a není tak možné si při jeho výkladu pomoci přímou eurokonformní interpretací.[245] Určitý interpretační návod může poskytnout důvodová zpráva ke Směrnici o právní ochraně počítačových programů a Zpráva Komise ohledně implementace Směrnice o právní ochraně počítačových programů do národních právních řádů z roku 2000.[246] Tato zpráva obsahuje informaci k pojmu „lawful acquirer“ použitému v čl. 5 odst. 1 Směrnice o právní ochraně počítačových programů. Termín „lawful acquirer“ je vykládán jako „a purchaser, licensee, renter or a person authorised to use the program on behalf of one of the above.“ V této souvislosti je však možné připomenout, že předmětná zpráva Komise není pramenem práva a v neposlední řadě také skutečnost, že ani eurokonformní výklad nelze nikdy uplatnit vůči odchylnému výslovnému znění práva národního.

Jak je možné dovodit z výše uvedeného, autorský zákon vymezuje tři druhy osob, které lze podřadit pod kategorii oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu. Do legislativního vymezení oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu spadá:

a) oprávněný nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu, který má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině počítačového programu, a to za účelem jejího využití, nikoli za účelem jejího dalšího převodu,

b) oprávněný nabyvatel licence a

c) jiná osoba oprávněná užívat rozmnoženinu počítačového programu.

Vzhledem k tomuto vymezení a s ohledem na jiná ustanovení autorského zákona je tak možné z teoretického pohledu odlišovat oprávněného uživatele počítačového programu (nabyvatele licence), oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu a (oprávněného či neoprávněného) nabyvatele rozmnoženiny počítačového programu. V této souvislosti je z autorsko­právního pohledu zajímavé, že oprávnění osob dle bodu a) a c) se podle našeho názoru odvíjí od jejich právního vztahu k rozmnoženině počítačového programu a nikoliv od jejich právního vztahu k poskytovateli licence, jak je tomu u bodu b).

S ohledem na zmiňovanou nejednoznačnost chápání pojmu rozmnoženina se vymezení oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu dle výše uvedeného bodu a) jako oprávněného nabyvatele rozmnoženiny počítačového programu, který má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině počítačového programu, a to za účelem jejího využití, nikoli za účelem jejího dalšího převodu, může jevit jako problematické. Uvedená definice se  totiž zdá jako zcela logická například ve vztahu k rozmnoženině kancelářského počítačového programu, jež byla vytvořena nositelem práv k tomuto počítačovému programu na přenosné hmotné medium a následně oprávněně rozšířena – běžný krabicový software (ve všech případech, kde má software podobu „zboží“). Menší smysl dává toto vymezení v případě rozmnoženiny počítačového programu nainstalované na pevný disk – s oprávněným přechodem vlastnického práva k rozmnoženině počítačového programu uložené na osobním počítači či serveru by se nový vlastník stal oprávněným uživatelem nainstalované rozmnoženiny počítačového programu. Předmětná definice oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu však už bude ekonomicky i právně problematická u komplexnějších a nákladnějších softwarových systémů, kdy je nabyvateli poskytováno více rozmnoženin počítačového programu (z nejrůznějších ekonomických důvodů). V případech poskytování komplexnějších a nákladnějších softwarových systémů totiž bývá otázka počtu předaných rozmnoženin často zcela podružná. V případě, že nabyvatel některou z těchto rozmnoženin následně zcela v souladu s právem zcizí[247], nový vlastník rozmnoženiny by se stal podle tohoto vymezení oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu (ex lege), aniž by byl vázán smluvními (licenčními) ujednáními předchozího nabyvatele. Samotným opětovným převodem vlastnického práva k rozmnoženině počítačového programu totiž logicky nedochází k užití počítačového programu ve smyslu autorského zákona.[248] Může být otázkou, zdali je takováto situace z  praktického pohledu žádoucí.

V této souvislosti je vhodné zmínit, že kromě případů souvisejících s tzv. mechanickými právy[249] (způsoby užití) se z hlediska autorskoprávního mohou jevit problematické právě všechny situace, kdy oprávnění uživatele užít počítačový program sleduje věcněprávní režim rozmnoženiny počítačového programu. Tato nepříliš šťastná koncepce však vyplývá i ze samotného znění Směrnice o právní ochraně počítačových programů. Problematičnost této úpravy je možné demonstrovat například na rozšířené rozmnoženině sharewarového počítačového programu, kdy rozsah užití tohoto počítačového programu je časově omezen. V případě převodu vlastnického práva k rozmnoženině počítačového programu se na nového vlastníka rozmnoženiny nemohou vztahovat licenční ujednání původního nabyvatele. Nový vlastník rozmnoženiny není účastníkem původní smlouvy a v tomto případě se nejedná ani o postoupení práv a povinností z licenční smlouvy. Nicméně nový vlastník takové rozmnoženiny sharewarového počítačového programu bude oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu dle ustanovení § 66 odst. 6 autorského zákona a komunitární úpravy, z čehož vyplývá i jeho oprávnění počítačový program užít (bez ohledu na znění licenčních podmínek).

Poskytovatel licence se může ve zmiňovaných problematických případech samozřejmě snažit otázku dalšího nakládání s poskytnutými rozmnoženinami řešit v obligačněprávní rovině (vůči nabyvateli licence), nicméně ani případný závazek nabyvatele nemůže nic změnit na autorskoprávní či věcněprávní rovině dalších transakcí s rozmnoženinou. Nový vlastník rozmnoženiny počítačového programu se stane převodem vlastnického práva k této rozmnoženině oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu. Prvním převodem vlastnického práva k rozmnoženině počítačového programu ztrácí nositel práv k tomuto počítačovému programu (kromě převodu vlastnického práva osobě, která bude mít vlastnické právo k jinému účelu než k jejímu využití) kontrolu nad dalším rozšiřováním počítačového programu třetími osobami.[250] Toto je nutné připomenout i v souvislosti s proprietárními počítačovými programy poskytovanými za úplatu (a zřejmě i včetně rozsáhlých softwarových řešení).

K vymezení oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu podle výše uvedeného bodu b) – oprávněný nabyvatel licence – je možné učinit dvě stručné poznámky. Za prvé si lze velmi těžko představit neoprávněného nabyvatele licence. Za druhé souvislost závazkověprávního vztahu (licence) k rozmnoženině autorského díla může působit do určité míry zmatečně. Nabytí licence k autorskému dílu nemusí vůbec korelovat s poskytnutím či s existencí rozmnoženiny takového díla. Zajímavé také je, že v tomto vymezení je výslovně zmiňován pouze nabyvatel licence, avšak již není uváděn nabyvatel podlicence. Zřejmě však nelze vyloučit, že interpretací tohoto ustanovení je možné dojít k závěru, že vymezení se vztahuje i na nabyvatele podlicence.

Vymezení oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu dle výše uvedeného bodu c) nemusí být taktéž zcela jednoznačné. Je zde stanoveno, že oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu je „jiná osoba oprávněná užívat rozmnoženinu počítačového programu“. Toto vymezení by se nemělo vztahovat na nabyvatele licence či podlicence, jelikož jejich oprávnění je odvozeno od právního vztahu k nositeli práv a nikoliv od jejich práv k rozmnoženině počítačového programu (viz výše). Nevyjasněný je vztah této části definice k vymezení oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu pod bodem a), tedy osobě, která má „jiné právo k rozmnoženině počítačového programu“. Nájemce a podnájemce rozmnoženiny počítačového programu by měli pravděpodobně spadat již pod vymezení dle bodu a). V úvahu zřejmě nepřipadají ani zaměstnanci či jiní pracovníci nabyvatele licence, neboť v takovém případě se jedná o oprávnění zaměstnavatele a nikoliv těchto osob (ať už k počítačovému programu nebo k jeho rozmnoženině). Pod bod c) zřejmě nelze podřadit kupříkladu ani ty situace, kdy licenční smlouvu uzavírá jedna osoba v rámci koncernu s tím, že počítačový program jsou oprávněny užít i ostatní osoby v tomto koncernu (v takovém případě se totiž jedná o podlicenci). Pod vymezení uvedené v tomto bodě by však zřejmě mohla spadat „pověřená osoba“ např. ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. e) autorského zákona.[251]

Na závěr této kapitoly je tak možné shrnout, že podle současného znění autorského zákona lze oprávnění k výkonu práva počítačový program užít nabýt i na základě jiného právního důvodu než je licenční smlouva. Takovýto závěr nutně implikuje celou řadu právních otázek, a to i ve vztahu k volně šiřitelným počítačovým programům. Například v případě přechodu vlastnického práva k rozmnoženině počítačového programu není nový vlastník této rozmnoženiny vázán licenčními ujednáními (které byly smluveny mezi nositelem práv a nabyvatelem licence), a přesto mu, nebude-li jiné dohody, přímo na základě zákona vzniká oprávnění k užití počítačového programu v zákonném rozsahu — dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) autorského zákona ve spojení s ustanovením § 29 odst.1 autor­ského zákona. V případě free software či Open Source software nemusí být tato otázka v praxi problematická, neboť licenční podmínky k free software či k Open Source software ve většině případů poskytují nabyvateli licence širší rozsah oprávnění než ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) autorského zákona.

Úvahy de lege ferenda

Legislativní vývoj v oblasti právních vztahů k počítačovým programům byl v posledním desetiletí ovlivněn zejména dvěma hlavními směry. Za prvé bylo nutné do českého práva zapracovat požadavky vyplývající z komunitární úpravy. Za druhé byl zákonodárce veden snahou o legalizaci faktických úkonů, k nimž při distribuci počítačových programů v praxi docházelo. Oba tyto vlivy jsou však do určité míry problematické. Komunitární úprava v oblasti počítačových programů je značně terminologicky nejednotná, což znesnadňuje její interpretaci a implementaci do národních právních řádů. Směrnice o právní ochraně počítačových programů je navíc do určité míry poplatná době svého vzniku, tedy době, kdy dominantním distribučním kanálem v oblasti počítačových programů bylo rozšiřování jejich rozmnoženin v podobě disket či CD-ROM.[252] Taktéž snaha o legalizaci faktických úkonů prováděných v praxi, k nimž dochází pod výrazným vlivem odlišné právní kultury, je již ze své podstaty odsouzena k mnohdy kompromisním či problematickým řešením.

Dle našeho názoru by měl být pro oblast právní úpravy počítačových programů, a to zejména těch volně šiřitelných, volen odlišný přístup. Je nepochybné, že fundamentálním základem je nutnost vyhovět závazkům České republiky vyplývajícím z mezinárodních smluv v oblasti autorského práva. Do doby, než dojde ke změně na této úrovni, není možné pomýšlet na úpravu sui generis (viz čl. 2.3.6 této práce).

S ohledem na skutečnost, že právní ochrana počítačových programů má blíže k ochraně průmyslověprávní, je dle našeho názoru vhodné upustit od nadbytečně paternalistického a omezujícího přístupu k subjektivním právům autorů počítačových programů. Pro tento přístup není ekonomický ani společenský důvod. V oblasti volně šiřitelných počítačových programů by pak dle našeho názoru bylo vhodné upustit od snah vytvořit legislativní cestou „umělou“ kontraktaci v případech, kdy mezi smluvními stranami nedochází k žádnému faktickému kontaktu. Tyto snahy podle našeho názoru zbytečně narušují úpravu smluvního práva a oslabují zásady soukromého práva vůbec. Mezinárodní ani komunitární právo formu smlouvy pro poskytnutí licence nevyžadují.

Ve vztahu ke konkrétnímu řešení současné situace je nutné poznamenat, že jakákoliv národní právní úprava (snad s výjimkou federální úpravy ve Spojených státech amerických) nemůže samostatně vyřešit problematické právní aspekty související s volně šiřitelnými počítačovými programy.

Pokud má být v této práci navržena konkrétní varianta legislativní úpravy v oblasti volně šiřitelných počítačových programů, lze si teoreticky představit kupříkladu následující alternativu. Každý autor počítačového programu by měl na základě právně kvalifikovaného jednostranného právního úkonu možnost poskytnout počítačový program, který by byl nadále chráněn autorským právem, do bezúplatného „obecného užívání“ a stanovit podmínky tohoto obecného užívání. Ostatní subjektivní autorská práva autora by tímto úkonem nebyla dotčena (autorovi by tedy kupříkladu zůstala možnost poskytovat licence k tomuto programu). Předpokladem platnosti jednotlivých ustanovení podmínek obecného užívání by byl jejich soulad s obecně závaznými právními předpisy. S takovýmto počítačovým programem poskytnutým do obecného užívání by pak byly nerozlučně a neodvolatelně (po dobu trvání majetkových autorských práv k počítačovému programu) spjaty tyto užívací podmínky. S užívacími podmínkami by měl každý potenciální uživatel prokazatelně možnost se seznámit před započetím užívání počítačového programu. V případě, že by uživatel tyto užívací podmínky porušil, jednalo by se o zásah do subjektivních autorských práv nositele práv. Aby nedocházelo k zneužívání tohoto institutu třetími osobami, musel by mít jednostranný úkon autora zákonem stanovenou formu, kupříkladu by musel být podepsán elektronickým podpisem a byl by povinně činěn například vůči Úřadu průmyslového vlastnictví. Úřad průmyslového vlastnictví by vedl databázi počítačových programů v obecném užívání (včetně zdrojových kódů). Dle našeho názoru by právní úprava v podobném smyslu nemusela přesáhnout více než jeden průměrně dlouhý paragraf autorského zákona a mírnou úpravu působnosti Úřadu průmyslového vlastnictví (databáze by měla pouze evidenční funkci).


[222]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 4

[223]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 166

[224]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 29

[225]: Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů

[226]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 478

[227]: Knappová M., Švestka J. a kolektiv – Občanské právo hmotné — Svazek II, 3. vydání, ASPI Publishing s.r.o., 2002, str. 83

[228]: Knapp V., Švestka J. a kol.: Občanské právo hmotné, Codex, Praha 1997, str. 88

[229]: Telec Ivo, Přehled práva duševního vlastnictví, Lidskoprávní základy, Licenční smlouva, Doplněk, Brno 2002, str. 129

[230]: Čermák Jiří – GNU/GPL – otázky a odpovědi, 2001 – http://www.itpravo.cz/index.shtml?…

[231]: Aujezdský Josef, Právní aspekty prodeje krabicového software, http://www.itpravo.cz/index.shtml?…

[232]: viz čl. 4 písm. c) Směrnice o právní ochraně počítačových programů

[233]: viz čl. 6 odst. 1 písm. a) Směrnice o právní ochraně počítačových programů (v anglickém znění) – licensee or another person having a right to use a copy of a program

[234]: a) person having a right to use the computer program, b) person having a right to use a copy of a computer program, c) licensee, d) lawful acquirer

[235]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 24

[236]: Může být smluvně vyloučeno

[237]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 340

[238]: Kopie autorského díla jako res extra commercium vs. věc, jež může být předmětem soukromoprávních vztahů

[239]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 187

[240]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 87

[241]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 190

[242]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 633

[243]: a dokumenty Komise vztahující se k této směrnici

[244]: srov. také ustanovení § 14 odst. 2 autorského zákona

[245]: Aujezdský Josef, Novela autorského zákona a počítačové programy, http://www.e-advokacie.cz/…rogramy.html

[246]: REPORT FROM THE COMMISSION TO THE COUNCIL, THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE ECONOMIC AND SOCIAL COMMITTEE on the implementation and effects of Directive 91/250/EEC on the legal protection of computer programs – 10/04/2000

[247]: Chaloupková H., Svobodová H., Holý P. — Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H. Beck, 2004. str. 71

[248]: — srov. také ustanovení § 14 odst. 2 autorského zákona ohledně vyčerpání práva na rozšiřování rozmnoženiny či originálu autorského díla a čl. čl. 4 písm. c) Směrnice o právní ochraně počítačových programů

[249]: Telec Ivo, Tůma Pavel – Přehled práva duševního vlastnictví, Česká právní ochrana, Doplněk, Brno 2006, str. 34

[250]: srov. § 14 odst. 2 autorského zákona

[251]: REPORT FROM THE COMMISSION TO THE COUNCIL, THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE ECONOMIC AND SOCIAL COMMITTEE on the implementation and effects of Directive 91/250/EEC on the legal protection of computer programs – 10/04/2000

[252]: Normativní úprava v postmoderní společnosti je vždy a zcela pochopitelně (již ze své podstaty) pozadu za technologickým vývojem.