Hlavní navigace

Právní ochrana počítačových programů de lege ferenda

Právní ochrana počítačových programů

Právní ochrana počítačových programů de lege ferenda

Na závěr kapitoly zabývající se problematikou právní ochrany počítačových programů je možné zmínit také samotnou otázku vhodnosti ochrany počítačových programů autorským právem. Konkrétně se zamyslet nad stávající koncepcí právní ochrany počítačových programů jako autorských děl literárních. V této souvislosti je možné vzpomenout, že v průběhu vzniku této práce bylo v rámci Evropských společenství uvažováno i o určité podobě souběžné ochrany průmyslověprávní, byť nakonec neúspěšně.[128] Přestože metoda ochrany počítačových programů autorským právem je v současnosti pevně zakotvena v mezinárodních a nadnárodních dokumentech, je dle našeho názoru nadále legitimní uvažovat i o zcela novém přístupu k této problematice. A to zejména s ohledem na rozmach softwarového průmyslu a s ohledem na některé praktické obtíže, které autorskoprávní ochrana přináší v oblasti nakládání s počítačovými programy.

Jako základní možné řešení, které lze zřejmě považovat z právního pohledu za nejvhodnější, se nabízí varianta právní úpravy počítačových programů sui generis, a to pokud možno na nadnárodní úrovni. Autorskoprávní princip teritoriality (viz výše) se zásadou lex loci protectionis a komunikační teorií stále méně vyhovují každodenním potřebám nakládání s nehmotnými statky v globalizovaném světě.[129] Pro právní úpravu sui generis hovoří nejen existence specifických juristických problémů spojených s počítačovými programy, ale také nemalý hospodářský a společenský význam počítačových programů pro fungování pos­tmoderní společnosti. Počítačové programy jsou dnes naprosto strategickou součástí (a v mnoha případech dokonce fundamentální podmínkou) velké řady lidských činností. V budoucnu pak nelze očekávat žádnou výraznou změnu tohoto trendu. Se společenským a hospodářským významem počítačových programů však ani zdaleka nekoresponduje současný stav právní úpravy, která neodpovídá zejména požadavkům praxe v oblasti nakládání se software. V této souvislosti je možné připomenout, že řada daleko méně významných společenských vztahů a méně významných předmětů právních vztahů má v současnosti svou speciální právní úpravu.

V právní teorii bývá proti koncepci autorskoprávní ochrany počítačových programů uváděna řada argumentů. Mimo jiné to, že přestože většina počítačových programů nesplňuje pojmové znaky autorských děl, jsou chráněny výlučným právem autorským a nikoliv právem souvisejícím s právem autorským, jak to by bylo teoreticky správnější. Z teoretického pohledu se tak jedná o rozštěpení soukromoprávního systému autorského práva.[130] Nauka se tedy shoduje v názoru, že autorské právo není obecně vhodným nástrojem pro ochranu nejediněčných nehmotných statků.[131] Taktéž je v teorii namítáno, že účelem existence počítačového programu není na rozdíl od autorských děl estetický účinek. U počítačových programů je rozhodující jejich užitná funkce. Za další, výše již zmiňovaný, argument proti koncepci autorskoprávní ochrany počítačových programů bývá označováno to, že právní ochraně nepodléhá myšlenka, na které je počítačový program či jeho určitý prvek založen. Idea počítačového programu může být z ekonomického pohledu velice důležitým aspektem při vývoji software,[132] a proto zejména větší výrobci software mají zájem na její případné legislativní úpravě. I z tohoto důvodu je uvažováno o patentové ochraně software tak, jak je tato ochrana při splnění určitých podmínek umožněna kupříkladu ve Spojených státech amerických.

Žádný ze současných legislativních návrhů patentové ochrany software však naštěstí prozatím nevychází z principu ochrany abstraktní myšlenky. Z pohledu zastánců idejí free software či Open Source software je jakákoliv varianta právního zakotvení ochrany myšlenky, na které je založen počítačový program, logicky chápána velice nepříznivě. Skutečnost, že autorským právem tato myšlenka není v současné době chráněna, by však určitě (a to i z prak­tických důvodů) neměla být argumentem ve prospěch změny právní úpravy a jejího rozšíření v tomto smyslu.

Pro změnu koncepce ochrany počítačových programů autorským právem lze kromě výše nastíněných doktrinálních důvodů zmínit i řadu důvodů ryze praktického charakteru. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že tyto důvody praktického charakteru se zdaleka netýkají jenom oblasti free software či Open Source software, avšak jsou často vzpomínány i v souvislosti s právními vztahy k proprietárním počítačovým programům poskytovaným za úplatu. Některé tyto problematické aspekty nejsou v České republice právní praxí prozatím příliš reflektovány, nicméně z tohoto důvodu jim nelze zcela upírat právní i ekonomickou relevanci. Jejich nedostatečná reflexe v právní praxi je totiž způsobena spíše nízkou mírou informovanosti subjektů ohledně jejich subjektivních práv souvisejících s počítačovými programy.

Jako primární komplikaci bránící flexibilnějšímu nakládání se software v praxi lze v českém právu (resp. v celém kontinentálním právu) označit důsledky spojené s nepřevoditelností autorských práv k počítačovému programu, a to jak autorských práv osobnostních, tak i majetkových (včetně nemožnosti jejich exekuce[133]). V této souvislosti je možné také zmínit zásadu jednomyslnosti při nakládání se spoluautorským dílem.[134] Dispozice s každým počítačovým programem, a to i přestože jeho jediným účelem existence je užitná funkce, je ve své podstatě vždy „zatížena“ autorskými právy osob, které se na jeho vytváření podílely (na rozdíl od případů, kdy výsledkem jejich činnosti je věc v právním smyslu).[135] Počet těchto osob může být v některých případech značný. Toto negativum autorskoprávní ochrany software se v plné míře projeví právě při komunitním způsobu vývoje počítačových programů (free software, Open Source software). Tedy v těch případech, kdy je počítačový program vytvářen velkým počtem programátorů (autorů) s tím, že tito jednotliví programátoři nejsou při vývoji software v právním vztahu k jedinému subjektu. Vývojáři free software a Open Source software přispívají v praxi k vytváření počítačových programů jak v postavení zaměstnanců (jiných závislých pracovníků), tak i v postavení zcela soběstačném. Na tyto případy tak nelze aplikovat právní úpravu týkající se výkonu majetkových práv tou osobou, pod jejímž „vedením“ počítačový program vzniká (§ 59 autorského zákona) apod. Navíc se tyto osoby často nacházejí v nejrůznějších jurisdikcích, což může otázky právních vztahů k takovému počítačovému programu dále komplikovat (toto už samozřejmě nemůže být považováno za negativum autorskoprávní ochrany).

I z výše uvedeného lze dovodit, že současné autorské právo poměrně silně akcentuje práva autora (v našem případě tedy práva programátora)­.[136] Postavení programátora však nelze z praktického pohledu zcela srovnávat s postavením autora např. hudebního či výtvarného díla. Bez ohledu na skutečnost, že programování může být bezesporu náročnou duševní činností, nelze osobu programátora apriori považovat za nejdůležitější článek vývoje počítačového programu. Výsledek činnosti programátora je totiž zásadně zaměnitelný s výsledkem činnosti jiného programátora, nicméně autorovi počítačového programu vzniká prakticky stejný rozsah práv jako autorovi autorského díla.

Přestože se v rámci vývoje české právní úpravy postupně stále více „posiluje“ právní postavení zaměstnavatele/ob­jednatele vůči programátorovi, je možnost volné dispozice s majetkovými autorskými právy k software nadále legislativně omezena (viz ustanovení § 58 odst. 1 autorského zákona). Tato otázka se stává aktuální zejména v těch případech, kdy je počítačový program zhotovován na zakázku právnickou osobou. Ačkoliv veškeré ekonomické náklady spojené s vytvářením software nese ve většině případů objednatel, majetková práva vykonává dle současné autorskoprávní úpravy zhotovitel — většinou právnická osoba (o problematice výkonu majetkových autorských práv podrobněji v čl. 2.4.3 této práce). S ohledem na autorskoprávní zásady může být ze strany objednatele následně právně problematické provádět změny počítačového programu (bez výslovného ujednání se zhotovitelem v tomto smyslu). Potřebě přizpůsobení funkcionality počítačového programu se většinou v praxi nelze vyhnout. Na rozdíl od autorských děl jsou totiž počítačové programy ze své podstaty dynamickým systémem.[137] Zásada nedotknutelnosti (nezměnitelnosti) počítačového programu (§ 11 odst. 3 autorského zákona, § 51 autorského zákona[138]) je tak i přes zákonné licence jedním z dalších aspektů autorskoprávní úpravy, který není s ohledem na užitnou funkci počítačových programů zcela vyhovující. Případná eliminace výše uvedených „negativních“ efektů zákonné úpravy (pokud není zcela vyloučena) pak vyžaduje vysoké nároky na právní erudici účastníků při přípravě smluvní dokumentace. Tyto aspekty by mohly být eliminovány tím, že při splnění rozumných právních předpokladů by byla umožněna dispozice s právy k software (podobná translačnímu převodu vlastnického práva).[139]

Nakládání se software není při existující autorskoprávní ochraně z právního pohledu bezproblémové ani ve vztahu ke koncovým uživatelům počítačových programů (zejména v případech, kdy dochází k jejich masové a globální distribuci). Pro posouzení oprávněnosti užití počítačového programu je nutno vždy důsledně zkoumat celou řadu právních titulů vedoucích od autora až po „koncového nabyvatele“ licence. V mnoha případech se tyto jednotlivé právní tituly řídí cizími právními řády, což logicky dále zvyšuje náklady na jakoukoliv právní prevenci v tomto smyslu. Případné právní nedostatky licenčních či podlicenčních ujednání nelze totiž na rozdíl od vlastnického práva zhojit faktickým stavem při užívání software (věc lze vydržet, právo k užití počítačového programu však nikoliv). V této souvislosti je určitě vhodné zmínit otázku možného velmi citelného soukromoprávního postihu právě těch osob, které užívají počítačový program neoprávněně (přestože se může z jejich strany jednat o užívání v dobré víře). Rozsah takového postihu může potencionálně být daleko větší než u neoprávněného užívání věci.[140] Tato skutečnost pochopitelně nevylučuje případný regres takového uživatele vůči osobám, které počítačový program k užití neoprávněně poskytly, nicméně jeho praktická realizace může být velice obtížná.

V souvislosti s masovou distribucí software lze zmínit také tu okolnost, že ne každá právní úprava musí umožňovat neformální dispozici s oprávněními k užití počítačového programu. Pro příklad rozsáhlých formálních předpokladů pro poskytnutí licence není nutné chodit příliš daleko. Je totiž možné připomenout úplatnost jako podstatnou náležitost licenční smlouvy (čl. 2.5.1.1) nebo poměrně komplexní výčet esenciálních náležitostí smlouvy o šíření díla dle předchozího autorského zákona. Tyto formální požadavky se pak nemusí nutně vztahovat výlučně k podstatným náležitostem licenční smlouvy, ale mohou se týkat kupříkladu i zákonných podmínek utváření smluvního konsensu apod.

Obecně lze na závěr této kapitoly, jejímž účelem bylo stručné nastínění některých slabin autorskoprávní ochrany počítačových programů, shrnout, že tato koncepce právní ochrany klade velmi vysoké nároky na informovanost subjektů ohledně jejich subjektivních práv k počítačovým programům a vůbec ohledně pozitivněprávní úpravy počítačových programů. Klade tak vysoké nároky mimo jiné na kvalitu smluvní úpravy obligačních vztahů, a to jak při výrobě software, tak i při jeho distribuci dalším osobám — koncovým uživatelům. V této souvislosti lze také nastínit další otázku českého legislativního prostředí, a to problematickou slučitelnost daňových předpisů v oblasti počítačových programů s právní úpravou v autorském zákonu, včetně používání jiného názvosloví.[141]


[128]: Matejka Ján, Směrnice o softwarových patentech, aneb Poslední dějství počítačového programování? http://www.itpravo.cz/index.shtml?…

[129]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. VIII

[130]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 34

[131]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 36

[132]: Kříž Jan, Holcová Irena, Kordač Jiří, Křesťanová Veronika — Autorský zákon a předpisy souvisící — Komentář, 1. vydání — Linde Praha a.s., 2002, str. 176 – 177

[133]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 314

[134]: Telec Ivo, Tůma Pavel – Přehled práva duševního vlastnictví, Česká právní ochrana, Doplněk, Brno 2006, str. 33

[135]: Bruce Byfield — „FSFE's Fiduciary License Agreement is no panacea“, 2007 http://enterprise.linux.com/article.pl?…

[136]: Chaloupková H., Svobodová H., Holý P. — Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H. Beck, 2004. str. 123

[137]: – Andrew M. St. Laurent — „Understanding OPEN SOURCE & FREE SOFTWARE LICENSING”, 2004 O’Reilly Media, Inc. str. 5

[138]: viz také povinnost zachovávat integritu díla v rámci postmortální ochrany autorského díla

[139]: Podle stávající teorie povaha osobnostních autorských práv neumožňuje ani jejich konstitutivní převod (zřízení licence), nýbrž se jedná o výraz autonomie vůle autora strpět zásah do svého práva — viz Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 158

[140]: srov. § 40 a násl. autorského zákona

[141]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 511