2.5.2.2 – Povinnost využít licenci
2.5.2.3 – Licenční smlouva jako obchodnězávazkový právní vztah
2.5.2.4 – Licenční smlouva jako spotřebitelská smlouva
Modifikace obsahu licenčních ujednání vyplývající ze zákona
Omezení rozsahu práv autora
Jako úvodní příklad, kdy může docházet k modifikaci obsahu licenčního ujednání, lze uvést převážně kogentní právní úpravu omezení subjektivních autorských práv k počítačovému programu zakotvenou v ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona. Tato právní úprava je v praxi důležitá zejména v oblasti proprietárního software (včetně freeware, shareware), neboť licenční podmínky k proprietárním počítačovým programům s těmito zákonnými právy každého oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu obvykle vůbec nepočítají. Ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona vychází ze Směrnice o právní ochraně počítačových programů (91/250/EEC).
Podle ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona: „Do práva autorského nezasahuje oprávněný uživatel rozmnoženiny počítačového programu, jestliže a) rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu, činí-li tak při zavedení a provozu počítačového programu nebo opravuje-li chyby počítačového programu, b) jinak rozmnožuje, překládá, zpracovává, upravuje či jinak mění počítačový program, je-li to nezbytné k využití oprávněně nabyté rozmnoženiny počítačového programu v souladu s jeho určením, není-li dohodnuto jinak, c) zhotoví si záložní rozmnoženinu počítačového programu, je-li nezbytná pro jeho užívání, d) zkoumá, studuje nebo zkouší sám nebo jím pověřená osoba funkčnost počítačového programu za účelem zjištění myšlenek a principů, na nichž je založen kterýkoli prvek počítačového programu, činí-li tak při takovém zavedení, uložení počítačového programu do paměti počítače nebo při jeho zobrazení, provozu či přenosu, k němuž je oprávněn[187], e) rozmnožuje kód nebo překládá jeho formu při rozmnožování počítačového programu nebo při jeho překladu či jiném zpracování, úpravě či jiné změně, je-li k ní oprávněn, a to samostatně nebo prostřednictvím jím pověřené osoby, jsou-li takové rozmnožování nebo překlad nezbytné k získání informací potřebných k dosažení vzájemného funkčního propojení nezávisle vytvořeného počítačového programu s jinými počítačovými programy, jestliže informace potřebné k dosažení vzájemného funkčního propojení nejsou pro takové osoby dříve jinak snadno a rychle dostupné a tato činnost se omezuje na ty části počítačového programu, které jsou potřebné k dosažení vzájemného funkčního propojení.“ Podrobný výklad k jednotlivým bodům by mohl být tématem samostatné práce, přičemž podrobněji je níže rozebíráno pouze ustanovením § 66 odst. 1 písm. b) autorského zákona, které je jako jediné z výše uvedených dispozitivní, a právními otázkami souvisejícími s institutem oprávněného uživatele rozmnoženiny počítačového programu. Ostatní ustanovení tohoto odstavce jsou kogentního charakteru, a případně odlišná úprava v licenčních podmínkách tak není pro obsah právního vztahu mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence významná (od závazků vzniklých případně v důsledku neplatnosti těchto smluvních ujednání pro zjednodušení odmýšlíme).[188] Při interpretaci všech ustanovení § 66 odst. 1 autorského zákona je nutné vždy uplatňovat tzv. tříkrokový test (viz čl. 2.6.2.2.1 této práce).
Povinnost využít licenci
V oblasti českého práva platí, že licence k autorskému dílu (počítačovému programu) je pro jejího nabyvatele nejen opravňující, ale i zavazující[189] — viz dispozitivní ustanovení § 46 odst. 3 autorského zákona: „Nabyvatel je povinen licenci využít, ledaže je ve smlouvě sjednáno jinak.“ Tato povinnost platí obdobně i pro nabyvatele podlicence. Jednotlivé licenční podmínky k software tuto problematiku obvykle výslovně nereflektují, takže právní vztahy mezi nabyvatelem a poskytovatelem se budou řídit tímto zákonným ustanovením. Není nutné zdůrazňovat, že z hlediska volně šiřitelných počítačových programů není tato zásada autorského smluvního práva příliš praktická.
Licenční smlouva jako obchodnězávazkový právní vztah
Obsah závazkového vztahu mezi nabyvatelem a poskytovatelem licence k počítačovému programu se bude v českém právu logicky odlišovat také v závislosti na tom, zdali půjde o závazkový vztah občanskoprávní či obchodněprávní. Obchodní charakter závazkového vztahu z licenční smlouvy k software je podstatnou většinou právní teorie připouštěn.[190] [191] [192] V této souvislosti je tak možné připomenout, že částí pátou obchodního zákoníku se řídí zejména závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku) a dále závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb (§ 261 odst. 2 obchodního zákoníku). Případy, kdy jsou volně šiřitelné počítačové programy poskytovány mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, bývají v praxi poměrně časté. Je tak vhodné této problematice věnovat určitou pozornost. Naopak vzhledem k tomu, že žádné licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům logicky neobsahují volbu režimu obchodního zákoníku (ve smyslu § 262 obchodního zákoníku), není v našem případě nutné se blíže zabývat problematikou tzv. fakultativních obchodů.
I v oblasti právních vztahů k počítačovým programům bude rozdíl mezi obchodnězávazkovým vztahem a občanskoprávním vztahem spočívat zejména v nutnosti aplikovat obecná ustanovení o obchodních závazkových vztazích — viz ustanovení § 261 odst. 4 obchodního zákoníku. V této souvislosti je však možné také vzpomenout existenci zvláštních ustanovení obchodního zákoníku pro závazkové vztahy v mezinárodním obchodu ve smyslu ustanovení § 729 a násl. obchodního zákoníku. Největší význam pro oblast právních vztahů k počítačovým programům měla před novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 216/2006 Sb. zejména obecná ustanovení o obchodních závazkových vztazích týkající se otázek utváření smluvního konsensu (viz níže). Dalším významným rozdílem mohou být ve vztahu k počítačovým programům právní otázky spojené s odpovědností účastníků. Jak známo, občanskoprávní vztahy jsou založeny na principu subjektivní odpovědnosti, zatímco obchodnězávazkové právní vztahy naopak vycházejí z principu objektivní odpovědnosti. Důležitou roli může hrát v konkrétních případech i zvláštní právní úprava obchodního zákoníku týkající se interpretace smluvních ujednání (§ 264 a § 730 obchodního zákoníku) či zvláštní právní úprava neplatnosti právních úkonů (§ 267 obchodního zákoníku).
Licenční smlouva jako spotřebitelská smlouva
K modifikaci obsahu smluvního vztahu mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence k počítačovému programu může docházet také v návaznosti na právní úpravu tzv. spotřebitelských smluv. Legislativní zakotvení tzv. spotřebitelských smluv směřuje k omezení autonomie smluvních stran s ohledem na jejich nerovné postavení při sjednávání smlouvy. Jak již bylo uvedeno výše, ustanovení o spotřebitelských smlouvách je nutné aplikovat i na právní vztahy související s licenčními smlouvami k software.
Obecnou úpravu spotřebitelských vztahů obsahují ustanovení § 55 a § 56 občanského zákoníku. I s ohledem na legislativní „kvalitu“ zapracování směrnic Evropských společenství na ochranu spotřebitele do občanského zákoníku není možné se jednotlivým aspektům této právní úpravy věnovat podrobně.[193] Jako příklad je možné použít již základní ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku – „Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.“ — které by nás dovedlo k interpretaci, že smluvní strany se nemohou v případě spotřebitelské licenční smlouvy odchýlit od dispozitivních ustanovení upravujících licenční smlouvu v autorském zákoně. Ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku totiž znamená jednostrannou kogentnost dispozitivních norem občanského práva ve prospěch spotřebitele[194], což je skutečnost poměrně absurdní.
Pouze ve stručnosti jsou tedy zmiňována některá ustanovení z obecné úpravy spotřebitelských vztahů, jež mohou mít význam pro obsah závazkového vztahu mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence k volně šiřitelnému počítačovému programu. Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku „spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.“ Tento odstavec by s ohledem na obvyklé ekonomické a právní podmínky poskytování volně šiřitelných počítačových programů (snad s výjimkou shareware) neměl působit závažnější praktické problémy. Zajímavější je v tomto smyslu ustanovení § 55 odst. 3 občanského zákoníku, které zakotvuje interpretační pravidlo pro všechny spotřebitelské smlouvy – „v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.“ Z tohoto pravidla je tedy nutné vycházet i při výkladu všech licenčních podmínek k software za předpokladu, že se bude jednat o právní vztah mezi dodavatelem a spotřebitelem ve smyslu jejich legální definice. Zdánlivě by se jako velice důležité mohlo jevit také ustanovení § 56 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, které stanoví, že „nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu…“ Jak již bylo uvedeno, ustanovení vylučující nebo omezující práva nabyvatele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu tvoří častokráte hlavní část obsahu licenčních podmínek k volně šiřitelným počítačovým programům. Nicméně předmětný zákaz vyloučení nebo omezení práv spotřebitele nelze považovat s ohledem na již dříve existující legislativu v této oblasti za převratný (viz níže výklad o problematice odpovědnosti v čl. 2.7 této práce).
[187]: tzv. reverse engeneering
[188]: srov. také REPORT FROM THE COMMISSION TO THE COUNCIL, THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE ECONOMIC AND SOCIAL COMMITTEE on the implementation and effects of Directive 91/250/EEC on the legal protection of computer programs
[189]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 36
[190]: Kříž Jan, Holcová Irena, Kordač Jiří, Křesťanová Veronika — Autorský zákon a předpisy souvisící — Komentář, 1. vydání — Linde Praha a.s., 2002, str. 141
[191]: Chaloupková H., Svobodová H., Holý P. — Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H. Beck, 2004. str. 123
[192]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 5
[193]: Dědič Jan, Petr Čech — Obchodní právo po vstupu do ČR do EU aneb co všechno se po 1. květnu 2004 v obchodním právu změnilo?, 2. doplněné a aktualizované vydání, BOVA POLYGON, 2005, str. 380
[194]: Jehlička O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil. J a kol: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha, C.H. Beck 2006, str. 375
ČLÁNKY DO MAILU