Právo výkonu majetkových autorských práv k počítačovým programům
Správná interpretace a aplikace právní úpravy zakotvující výkon majetkových autorských práv jinou osobou než autorem jsou nezbytné pro řešení otázky, který subjekt je v konkrétním případě oprávněn poskytovat licence k autorskému dílu (počítačovému programu).[160] Tento subjekt má totiž možnost rozhodovat o licenční politice ve vztahu k určitému počítačovému programu, a to včetně případného rozhodnutí distribuovat počítačový program za licenčních podmínek Open Source software či free software.[161] Z právního i praktického pohledu samozřejmě nejsou žádoucí případy, kdy by došlo ke zveřejnění zdrojového kódu počítačového programu (a k distribuci počítačového programu za licenčních podmínek Open Source software či free software) osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Toto nelze vyloučit mimo jiné v situaci, kdy autor počítačového programu, aniž by o tom byl obeznámen, není oprávněn s počítačovým programem nakládat, neboť právo výkonu majetkových autorských práv přešlo na jinou osobu (nejčastěji zaměstnavatele nebo objednatele). I z těchto důvodů je problematika výkonu majetkových autorských práv důležitá též pro oblast svobodného software, neboť výše zmiňované jednání autora počítačového programu (či jiné osoby) by nutně muselo znamenat neplatnost takových úkonů, a to se všemi důsledky i pro další subjekty (nabyvatele licencí).
Autorský zákon obsahuje ve svém ustanovení § 58 právní úpravu tzv. zaměstnaneckého díla. Komplexnější pojednání o problematice zaměstnaneckého díla přesahuje rozsah této práce, nicméně pro názornost lze k této otázce zmínit následující. Dle ustanovení § 58 odst. 1 autorského zákona „není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem (zaměstnanecké dílo). Zaměstnavatel může právo výkonu podle tohoto odstavce postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje při prodeji podniku nebo jeho části.“ Právo výkonu majetkových autorských práv tedy může vykonávat i osoba odlišná od autora či jeho zaměstnavatele (v některých případech poměrně problematicky označováno jako zákonná quasilicence) za předpokladu, že dojde k postoupení tohoto práva výkonu (se svolením autora) nebo pokud dojde k prodeji podniku nebo jeho části.[162] Dále k přechodu práva výkonu majetkových autorských práv na třetí osobu dochází také v případě kolektivního díla vytvářeného na objednávku (§ 59 odst. 2 autorského zákona) nebo v případě jakéhokoliv počítačového programu vytvořeného na objednávku (§ 58 odst. 7 autorského zákona).[163] V obou těchto případech se totiž objednatel považuje za zaměstnavatele. Podle ustanovení § 58 odst. 10 autorského zákona doplněného novelou provedenou zákonem č. 216/2006 Sb. se úprava zaměstnaneckého díla použije obdobně i „pro díla vytvořená ke splnění povinností vyplývajících ze vztahu mezi společností a autorem, který je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem veřejné obchodní společnosti či komplementářem komanditní společnosti; obchodní společnost se v takovém případě považuje za zaměstnavatele. Předchozí věta se použije obdobně i u jiných právnických osob a autorů, kteří jsou jejich orgány či členy orgánů.“
Postoupení práva výkonu majetkových autorských práv
V této souvislosti je možné upozornit na to, že z ekonomického pohledu velice důležitý institut postoupení práva výkonu majetkových autorských práv řeší autorský zákon pouze v jediné větě svého ustanovení § 58 odst. 1. Stručnost této normativní úpravy pak generuje poměrně široké spektrum právních otázek, jejichž výklad nemusí být vždy jednoznačný, a to i s ohledem na faktickou neexistenci soudní judikatury v těchto věcech.[164] První takovou otázkou může být, zdali je sám autor oprávněn postoupit právo výkonu majetkových autorských práv svým právním úkonem. Autorský zákon tuto problematiku výslovně neřeší (srov. však ustanovení § 26 odst. 1 autorského zákona), přičemž nauka se přiklání k názoru, že sám autor není oprávněn postoupit právo výkonu svých majetkových autorských práv, a to zejména s ohledem na znění ustanovení § 12 odst. 1 a § 26 odst. 1 autorského zákona. Dle našeho názoru by měl být tento úkon autora připuštěn (přinejmenším de lege ferenda), a to zejména s ohledem na následující skutečnosti. K postoupení práva výkonu majetkových autorských práv je ze zákona oprávněn zaměstnavatel (či ve stanovených případech objednatel), který je odvozeným subjektem práva autorského, a argumentem a minori ad maius lze dojít k závěru, že toto oprávnění by mělo svědčit i samotnému autorovi díla. Pro interpretaci v tomto smyslu hovoří i skutečnost, že autor svým jiným projevem vůle může kdykoliv „způsobit“, že dojde k přechodu práva výkonu majetkových autorských práv k dílu (které hodlá vytvořit) na jinou osobu (např. uzavřením smlouvy o dílo nebo uzavřením smlouvy zakládající pracovněprávní vztah). Názor ve prospěch možnosti postoupit právo výkonu majetkových autorských práv přímo autorem je možné podpořit i ústavněprávní argumentací.[165]
Další otázky související s výkladem poslední věty ustanovením § 58 odst. 1 autorského zákona se mohou vztahovat i k „institutu“ svolení autora s postoupením práva výkonu majetkových autorských práv na třetí osobu. Stačí k platnému postoupení práva výkonu majetkových autorských práv pouze obecné svolení autora dané pro všechna případná budoucí postoupení tohoto práva nebo musí toto svolení směřovat ke konkrétnímu postoupení tohoto práva určité osobě? Je tohoto svolení třeba pouze pro první postoupení předmětného práva nebo je svolení autora nezbytné pro každé další postoupení? Je vůbec osoba, které již bylo právo výkonu majetkových autorských práv dříve postoupeno (postupník), oprávněna toto právo postupovat dále na další osoby či nikoliv (i v případě, že má svolení autora)? Je možné ze strany autora jednou udělené svolení odvolat, jak je tomu dle stávající teorie v případě svolení fyzické osoby k pořízení a použití písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazového snímku, obrazového a zvukového záznamu nebo projevů osobní povahy dle ustanovení § 12 odst. 1 občanského zákoníku?[166] Dostupná odborná literatura se výkladem těchto otázek prozatím podrobněji nezabývá, přičemž náležitou právní interpretací by mohlo dojít k odstranění značné právní nejistoty, jež v praxi v této oblasti panuje.
[160]: V případě výkonu majetkových autorských práv osobou odlišnou od autora se podle některých názorů jedná o kvazilicenční omezení výlučných majetkových autorských práv.
[161]: Telec Ivo, Tůma Pavel — Autorský zákon. Komentář. – 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 556
[162]: srov. § 48 odst. 3 autorského zákona: „Při prodeji podniku či jeho části, která tvoří jeho samostatnou organizační složku, se k přechodu licence souhlas autora nevyžaduje, není-li sjednáno jinak.“
[163]: Aujezdský Josef – Komu „patří“ software vytvořený na objednávku? -http://www.itpravo.cz/index.shtml?…
[164]: na okraj lze např. zmínit, že ustanovení § 41 autorského zákona počítá pouze s osobou, jíž byl výkon majetkových práv k dílu svěřen ze zákona
[165]: viz čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“; čl. 2 odst. 4 Ústavy „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
[166]: Jehlička O., Švestka, J., Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha, C.H. Beck 2003 — str. 90
