Hlavní navigace

Rozhodné právo v závazkových právních vztazích

Otázky spojené s použitím českého práva
2.1.3.2 – Další hraniční určovatelé

Rozhodné právo v závazkových právních vztazích

Od otázky rozhodného práva, kterým se stanoví podmínky, obsah a způsob ochrany autorských děl, je nutné odlišovat problematiku kolizních norem v závazkových právních vztazích. To znamená, že v našem případě je nutné řešit otázku, kterým právním řádem se bude řídit závazkový právní vztah vzniklý mezi poskytovatelem a nabyvatelem licence k volně šířitelnému počítačovému programu. Vzhledem k tomu, že Bernská úmluva (ani jiná mezinárodní smlouva) problematiku rozhodného práva ve smluvních vztazích v oblasti autorského práva neřeší, je nutné aplikovat národní kolizní úpravu těchto právních vztahů.[69]

Volba práva

V právních vztazích souvisejících s licenčními podmínkami k software (stejně jako v jiných závazkových právních vztazích) umožňuje české mezinárodní právo soukromé, konkrétně zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“), volbu práva — viz § 9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém. Toto ustanovení uvádí, že „účastníci smlouvy mohou si zvolit právo, jímž se mají řídit jejich vzájemné majetkové vztahy; mohou tak učinit i mlčky, není-li vzhledem k okolnostem o projevené vůli pochybnost.“ V druhém odstavci tohoto ustanovení je pak doplněno, že „pokud z projevu vůle účastníků nevyplývá nic jiného, nepřihlíží se ke kolizním ustanovením zvoleného právního řádu.“ Pro úplnost je však vhodné dodat, že smluvní volnost ve vztahu k volbě práva (která je v takovém případě tzv. hraničním určovatelem) není logicky neomezená.

Volba práva je dovolena pouze ve vztazích s mezinárodním (zahraničním) prvkem ve smyslu ustanovení § 1 zákona o mezinárodním právu soukromém. Zcela logicky tak není možná volba práva např. ve vztahu mezi dvěma českými podnikateli při jejich podnikání v České republice, a to i když by sekundárním předmětem smlouvy byl volně šiřitelný počítačový program původem ze zahraničí. Smluvní volnost stran při volbě práva je „omezena“ dále také tím, že účastníci si mohou zvolit jako rozhodné právo pouze existující právní řád některého státu (tzn. pozitivní právo určitého státu)[70]. Volba práva je pak v neposlední řadě omezena taktéž v případě spotřebitelských vztahů, jejichž zvláštní právní úpravu je nutné připustit i v oblasti volně šiřitelných počítačových programů. Problematiku volby práva v závazkových vztazích (včetně spotřebitelských vztahů) upravuje v rámci Evropských společenství Římská úmluva o rozhodném právu v závazkových právních vztazích ze smluv[71]. Dle článku 5. odst. 2 této úmluvy nesmí mít dohoda stran ohledně rozhodného práva za důsledek vyloučení kogentních norem ochrany spotřebitele platných v místě bydliště spotřebitele (za podmínek uvedených v tomto odstavci). Ustanovení této úmluvy jsou použitelná bez ohledu na pozitivní právo jednotlivých zemí Evropského společenství (viz čl. 1).

Jednotlivé licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům v drtivé většině případů výslovnou volbu práva neobsahují[72], proto jsou právní otázky spojené s volbou práva důležité zejména pro oblast proprietárního software.

Další hraniční určovatelé

Jak již bylo uvedeno, záměrem tvůrců licenčních podmínek k volně šiřitelným počítačovým programům bývá koncipovat tyto dokumenty jako pokud možno univerzálně a globálně použitelné. Bez ohledu na toto je nutné zdůraznit, že v žádném případě nelze vycházet z představy jakýchkoliv právních vztahů (k software) existujících bez vazby na určitý národní právní řád. Laickou veřejností bývá v některých případech na licenční podmínky k volně šiřitelným počítačovým programům takto nahlíženo. Závazkový právní vztah se však zcela logicky vždy musí řídit určitým právním řádem. K tomu je nutné připočíst i okolnost, že výslovná úprava je v některých licenčních podmínkách k volně šiřitelným počítačovým programům velmi stručná, takže bez aplikace národního právního řádu (rozhodného práva) by nebyla existence smluvního vztahu vůbec možná (viz také čl. 2.5 této práce).

V případě licenčních podmínek k software tedy v praxi často nastávají situace, kdy si účastníci závazkového vztahu žádné rozhodné právo nezvolili, přičemž tento právní vztah se neřídí ani tzv. přímými normami. Rozhodné právo je tak nutné určit dle jiných hraničních určovatelů, konkrétně na základě kolizních norem státu, kde se o právech a povinnostech účastníků rozhoduje. V našem případě na základě českých kolizních norem. Stanoveným právním řádem se pak závazkový vztah zásadně řídí od počátku až do konce (jednotnost obligačního statutu), nicméně některé skutečnosti související s tímto právním vztahem jsou z obligačního statutu vyloučeny (viz také problematika kontraktace v čl. 2.6.1 této práce).

K určení obligačního statutu je možné uvést následující. Dle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém „nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu“. V následujícím odstavci tohoto ustanovení jsou pak vyjmenovány konkrétní smluvní typy doplněné o jednotlivé hraniční určovatele, jež se mají zpravidla k rozumnému uspořádání daného vztahu pro tyto jednotlivé smluvní typy použít (samozřejmě k rozumnému uspořádání v kolizním smyslu, nikoliv v hmotněprávním smyslu). Licenční smlouva k autorskému dílu (ani jiná licenční smlouva) zde však výslovně uvedena není. Z hlediska kolizního je tak licenční smlouva podle autorského zákona kontraktem inominátním.[73]

S ohledem na výše uvedené je tedy nutno věnovat pozornost i ustanovení § 10 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém, které stanoví jednotlivé hraniční určovatele pro případy inominátních smluv (z hlediska kolizního). Předmětné ustanovení zakotvuje, že „jiné smlouvy spravují se zpravidla právním řádem státu, v kterém obě strany mají sídlo (bydliště); nemají-li sídlo (bydliště) v témže státě a uzavírá-li se smlouva mezi přítomnými, právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena; byla-li uzavřena mezi nepřítomnými, právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy“. Prvý ani druhý hraniční určovatel uvedený v tomto odstavci není pro oblast volně šiřitelných počítačových programů příliš praktický — připadá tak v úvahu například pouze při lokální distribuci počítačových programů ve formě krabicového software apod. Třetí hraniční určovatel uvedený v ustanovení § 10 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém je pro oblast volně šiřitelných počítačových programů již lépe představitelný, nicméně ne vždy bude odpovídat „rozumnému“ uspořádání právního vztahu. V teorii mezinárodního práva soukromého se uvádí, že v případě licenčních smluv by bylo vhodnější zpravidla vycházet ze sídla nabyvatele licence jako „rozumného“ hraničního určovatele — na rozdíl od sídla (bydliště) příjemce návrhu dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona o mezinárodním právu soukromém – neboť hospodářským důvodem uzavření licenční smlouvy je užití díla ze strany nabyvatele a toto užití díla ze strany nabyvatele může mít důležitý ekonomický význam i pro poskytovatele licence (např. v případě smluvení odměny určené v závislosti na výnosech z licence).[74] Existují však i názory opačné, a tedy, že hraničním určovatelem by naopak mělo být sídlo (bydliště) poskytovatele, což se konkrétně v případě volně šiřitelných počítačových programů jeví jako „rozumnější“. Například subjekt, který poskytuje licence k software prostřednictvím internetu, by se totiž ocitl ve velmi obtížné situaci, neboť jeho licenční vztahy ohledně tohoto software by se řídily různými právními řády podle toho, odkud by si jednotliví uživatelé jeho software stahovali (zhotovovali jeho rozmnoženiny)­.[75] V případě free software či Open source software bývá licence častokráte poskytována bezúplatně a případné zjišťování obsahu norem různých právních řádů by na straně poskytovatele muselo znamenat nepřiměřené náklady.


[69]: Tůma Pavel — Smluvní licence v autorském právu, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2007, str. 135

[70]: Kučera Zdeněk, Mezinárodní právo soukromé — 5. opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno 2001, str. 120 – 127

[71]: sdělení Ministerstva zahraničních věcí – 64/2006 Sb.m.s.

[72]: srov. však kupříkladu čl. 11 licenčních podmínek nazývaných Academic Free License

[73]: Telec Ivo, Přehled práva duševního vlastnictví, Lidskoprávní základy, Licenční smlouva, Doplněk, Brno 2002

[74]: Kučera Zdeněk, Mezinárodní právo soukromé — 5. opravené a doplněné vydání, Doplněk, Brno 2001, str. 304

[75]: Čermák Jiří, Jr. – Vztah principu teritoriality a polohy serveru při určení rozhodného autorského práva na Internetu, http://www.itpravo.cz/index.shtml?…